zcela dostupna, i spokojil se Havlíček zatím s
žurnalistikou kritickou. Pravím výslovně: spokojil se, neboť, ač ji
konal se zanícením, byla mu přece pouhou průpravou
a episodou. Posuzovatelů a to namnoze esteticky i
historicky vzdělanějších a klidně obzíravějších měla naše
literatura před Havlíčkem několik, ale on byl první, kdož
odhadl a obhájil funkci kritiky v národní vzdělanosti,
kdo z úsudků slovesných činil obecné závěry pro
hodnocení společenských jevů, kdo se v praksi nebál pohoršení,
když šlo o plný projev osobního názoru. Polemik, jenž
kritika doplňoval, byl nebezpečný, neboť neobmezeně
a pronikavě vládl rozumovým vtipem a za ním utajoval
humor poctivého a srdečného muže, který nenávidí
lidských neřestí a pošetilostí, ale miluje při tom člověka.
Forma, jíž Havlíček polemik ve verších a zvláště v
epigramech a parodiích užívá, aby ji v geniálně politické
grotesce s jemnými lyrickými tóny a s dravou satirou
"Tyrolských elegií" dovedl k mistrovství, jest důsledkem
a pokračováním slohové zásady Čelakovského, který
lidovou píseň učinil výrazovým východiskem, ovšem
žertovný a smavý rozmar usedlého Goethovce. proměnil se
V podání Havlíčkově v útočné a hořké veselí bojovníka,
jenž, octnuv se v háji Charitek, řeže pruty a ratolesti na

Vf

SIPY·

Nebyl to nikdo menší než František Palacký, kdo tohoto
vynikajícího spisovatele uváděl soustavně do prakse
politicky novinářské, cítě, že v něm nalezl lidového
tlumočníka svých pólitických zásad, vyvoděných z poznání
vývoje dějinného. Vzájemný vztah těchto dvou mužů
náleží k nejsvětlejším kapitolám našeho národního
obrození: jen zřídka dovedou si tak porozuměti dva
vyhranění zástupcové generace otecké a synovské, různí
temperamentem, vychováním, prostředím společenským a
názory náboženskými a estetickými; řidčeji pracují v
bezděčné dohodě druh pro druha; nejřidčeji zachovají si
věrnost ve zkouškách, jaké reakce uložila Palackému