že se nesnažil více poznati, ale to mu stačilo, aby byl
navždy vyhojen z panslavistických utopií a o vůdčím
postavení carského, pravoslavného Ruska v budoucím
Slovanstvu; pohrdaje samoděržavím i aristokratismem
šlechty i kněžstva, nemohl v životních formách ruských
spatřovati výhody pro nás Čechy, napadal po návratu do
vlasti všecko oficiální rusomilské slovanství a přikláněl
se v politice k austroslavismu, jenž však znamenal
přestavbu absolutistického císařství v konstituční stát
federativní, kde by Čechové a těsně vedle nich Jihoslované
byli vedoucími národy; jeho zanícení pro spravedlivé
a moderní Rakousko vyrovnalo se málem jeho
nesmiřitelnému opovržení k staré habsburské monarchii, jejíž
vlády spatřovaly v Havlíčkovi právem odpůrce zvláště
nebezpečného. Jasná formulace těchto politických zásad
nebyla při Havlíčkově návratu z Ruska ještě možna,
a také on si ani neuvědomoval, že v něm především uzrál
politický novinář.

Získalť v Moskvě ještě mnoho jiného, co bylo ziskem
i pro celé české písemnictví. Léta čtyřicátá na Rusi jsou
velká doba myšlenkového kvasu, z něhož se zrodil
monumentální realismus ruský, pro Havlíčka zosobněný hlavně
Gogolem. Zde se naučil Havlíček literární metodě pro
pozorovatelský, ostrý dar, jenž mu byl vrozen a pro
schopnost názorné i sporé karakteristiky, v které se
vytrvale cvičil; jadrné a rušné "Obrazy z Rus" ukazují, jak
pronikavě postihoval Havlíček všední život kolem sebe,
do té doby neuznávaný u nás za hodna pozornosti
spisovatelské; velmi brzy se projevila B. Němcová učelivou
žačkou Havlíčkovou. S Rusy Havlíček nenáviděl Němců
a s nimi je pilně čet!; byla to tehdy zvláště tak zv. škola
mladoněmecká s Boernem a Heinem v čele, která ho
doučovala v technice pamfletu a paskvilu veršem a prósou
a posilovala jeho přesvědčení, že novinářství náleží k
nejvyšším formám novodobého písemnictví.

Žurnalistika politická nebyla mu roku 1845 v Praze zprvu