kteří dávali ráz našemu smýšlení buditelskému, neměl
napříště nic společného a náboženský svůj racionalism
nezapřel ani, když na vrcholu své mužné síly a veřejného
vlivu ve skvělých "Kutnohorských epištolách" mínil
v zájmu občanského pokroku občerstviti církev některými
reformami, nedotýkajícími se věroučného základu.
Kritické osvícenství osmnáctého věku zůstalo u nás nevyžito,
ježto obrození přijalo z něho v první své fázi pouze
některé podněty vědecké, nepřenášejÍc jich do veřejného
myšlení; Havlíček však, ve shodě s obnovou racionalismu
mezi oběma revolucemi 1830 a 1848, dohání zameškané
období vývoje a slučuje filosofii osvícenskou se střízlivou
rozumovostí, se zdravou skepsí, s chladným hloubalstvím,
plemennými to znaky českého kmene na rozdíl od
Moravanů a Slováků. Po Josefu Dobrovském jest Karel
Havlíček první důsledný osvícenec českého obrození;
osvícenství není mu pouhou kritickou metodou, nýbrž
tvůrčím podnětem, jak ukazuje jeho velkolepý zlomek
"Křtu sv. Vladimíra", v němž český vtip se pojí vítězně
k voltairovskému sarkasmu, k feuerbachovskému pojetí,
k heinovské svévoli obraznosti.

Druhá zkouška nebyla ani méně bolestná ani méně
významná, a to jak pro Havlíčka sama, tak pro celý veřejný
život český. Jedinou větší politickou koncepcí vlastenecké
romantiky byl panslavismus, po svěcený a ověřený
auktol'itami Josefa Jungmanna, Jana Kollára, Fr. Lad.
Čelakovského, jenž se někdy spokojoval jazykovou a knižní
vzájemností, ale namnoze se opíralo idealistickou víru
v mocné carské Rusko, jakožto pavézu Slovanstva
veškerého; austrofilská prakse stejně obratně jako neupřímně
zakrývala skutečné smýšlení českých vlastenců, s nimiž
i Havlíček původně souhlasil. Úskalím, o něž se
ztroskotávají důvěry tak smělé a víry tak matné, bývá zpravidla
přímé poznání, a toho se dostalo Havlíčkovi již záhy.
Víme dnes, že poznal z Ruska zeměpisně a literárně pouze
nepatrný úsek a to očima moskevských slavjanofilů, ba,