ných místech Českomoravské vysočiny a synek
praktického maloměstského kupce měl tuhý životní kořen
a dovedl se vzpírati nepříznivému osudu, ale sdílel se se
svými krajany také o svéhlavou rozumovost a o
náklonnost k náboženskému hloubání, již působení pobožné
a citové matky i oe-ou kněžských vychovatelů v dětství
ochočilo až ke křesťanskému sentimentalismu. Již u
chlapce jeví se záhy tvrdý vzdor, který se bouří proti
veškerému bezpráví, jež k německo-brodskému gymnasistovi
přistupuje hlavně ve formě obecné germanisace v městě,
na školách, ve vzdělanosti; velmi časně vyškrtne Havlíček
ze svého evangelia větu o neodpírání zlému. V
mladistvých veršovaných projevech, formálně velmi
nedokonalých, hlásí se u Havlíčka občas romantika,
nevyvážená z nitra, nýbrž jen načerpaná z ovzduší a zároveň
vlastenecké zanícení, temenící až z hloubek bytosti; obé
se spojilo, když Havlíček pojal životní plán, státi se
knězem-učitelem, který by konal mezi lidem úlohu národně
buditelskou. Ale tento vlastenecký romantismus, velmi
časně zavrhovaný rozumem, "katem a ukrutníkem",
musel projíti dvěma zkouškami ohněm, v nichž máloco
z něho obstálo, avšak kde se pročistilo stříbro Havlíčkovo

svérázu. .

První zkouška nadešla mladému alumnovi v pražském
semináři, kam vstoupil náboženský horlivec, aby skeptik
a odpůrce církve opouštěl zdi jesuitského Klementina.
Poznal zblízka zkostnatělost dogmatu, bránícího se
vědeckému pokroku, i násilnictví hierarchie, podporující
světský absolutismus, ale co bylo významnější, osvojil si
osvícenskou kritiku náboženství a církve od Voltaira po
Lessinga a nacházeje v ní učení sourodé, přijal ji úplně.
jsa nejvýše ochoten připustiti romantickým
novokřesťanům rázu Lamennaisova mravní krásu osobnosti Ježíšovy
a trvalou cenu jeho etiky, ovšem přeložené do
střízlivějšího a praktičtějšího utilitarismu. S katolickými
romantiky ani s protestantskými dědici české reformace,