ještě úplně v těch těžkých, temných letech
metternichovské poroby, jimž nebylo jitřního světla, i náležel k
pokolení, které, nesmějíc se vyžíti veřejně, utíkalo se výhradně
do snu, hledalo útěchu na osamělé hrudi přírody, zžíralo
se metafysickými úzkostmi - proto se stal básníkem
noci a jejího mučivého mlčení. Když v čtyřicátých letech
Karel Havlíček Borovský vstupoval do veřejnosti, klesaly
v Rakousku již okovy a řetězy dávno zrezivělé a publicita
byla do jisté míry možna; nastával úsvit a jako polnice
bdělého kohouta přivolával právě Havlíčkův hlas blížící
se den. Mužem dne nazval Karla Havlíčka již Neruda,
a jenom za jasného světla denního dovedl žíti tento
osvícený duch světlé rozumovosti, jiskřivého vtipu a
průzračného úsudku, před jehož planoucíma očima se plašili
netopýři a sovy. Mácha, vyhýbající se v plaché soustrasti
člověku, nacházel úkoj jenom v přírodě, Havlíček však,
k přírodě lhostejný a neúnavně se zabývající člověkem,
miloval a sledoval nadevše denní činnost lidskou. "Jen
bílý den nám plné, volné slovo, jen bílý den nám
svobodný dá čin", vyložil si jeho přesvědčení správně básník
a zachytil tím nejen smysl Havlíčkova zjevu, ale i smysl
jeho doby: po generaci romantických snílků přichází
o vigilii roku 1848 velký politický realista, učí politicky
mysliti, politicky mluviti, politicky jednati. Ale že je
básníkem činu, dovede na konec i politicky trpěti.
Přichází neobyčejně zralý a vyspělý, jakoby ani nebyl
čtyřiadvacetiletým mladíkem bez dokončených
akademických studií. V době, kdy se jiní nesnadno rozhodují
mezi cizími vzory, jest tak hotov, že skoro již nepřijímá
vlivů z vnějška a podlehne-li na chvíli přece některému,
jest to jenom proto, aby s jeho pomocí vybavil určitěji
ukryté rysy své rázovité osobitosti; důmyslně poznamenal
Denis, že jest, na rozdíl od ostatních vůdců hnutí
národního, mnohem méně prosáklý vlivy cizími, mnohem
bezprostředněji proniklý tradicemi národními. Potomek
chudých chalupníků na nejdrsnějších a nejméně úrod-