mecké nedůvěry k českému učenci, avšak věrnost sobě
samému umožnila mu, aby se ani neztratil vedle autority
světové, ani aby se neohnul podle větru vládnoucího.
Jeho češství neokázalé a čestné vzpřímilo se ve zkouškách
světové války, kdy profesor Vondrák podal neohrožené
svědectví před vojenským soudem, a kdy hmotné útrapy
hladovějícího inteligenta bylo tak často přehlušovati
prací tím intensivnější.

Tak přišel profesor Vondrák před čtyřmi lety mezi nás,
aby stanul u kolébky Masarykovy university, a opravdu
možno pověděti o něm: non frustra panem moravicum
manducavit. Obě jeho velká mluvnická díla životní
doznala nových vydání a zpracování, praktická pomůcka
učební pro potřeby posluchačstva přibyla k nim záhy,
a rozsáhlý podnik slovníkářský postupoval kupředu, aniž
na monografické práce bylo zapomínáno. My mladší
podivovali jsme se této vytrvalé píli svého seniora, jenž
jako by měl napsáno nad studovnou velké heslo "labor
ipse voluptas".

Čím pak jsme ho poznávali blíže, tím jsme se na něm
podivovali ještě upřímněji české a bezúhonné osobnosti
lidské, tvořící pozadí individuality učencovy. Václav
Vondrák byl učenec kritický a shovívavý zároveň, ale
také spravedlivý a laskavý. Spojoval dobrotu s
důstojností, opravdovost s humorem, srdečnost s distinkcí. Žil
pro své dílo a poslání a byl laskav ke každému, sloužil
duchem odborné potřebě vědecké a prozradil často, jak
jeho prosté české srdce bije pro obecné zájmy české a
slovanské. Jestliže kdo, byl on integer vitae scelerisque
purus. Měl plné právo, když, vstupuje na stolec rektorský
a mluvě o slavistovi XVII. věku, Jurjaji Križaničovi,
zdůrazňoval jeho požadavek, aby Slované měli trochu
více karakteru, a kladl-li akademické mládeži na srdce,
aby u ní v nerozlučnou jednotu splývali nejen
Slovančlověk, ale i muž karakter. U něho samého byla tato
harmonie trvalá.