filologicky nadaného. Václav Vondrák usedá učelivě
u nohou Miklosichových, aby se stal ze žáka jeho
pokračovatelem. Celé vědecké působení Václava Vondráka
zůstává i na příště určováno dvěma základními
tendencemi: jednou, která ho spojuje s povahou rodného kmene
jihočeského, a s druhou, která souvisí s tradicemi
slavistiky vídeňské. Krajan Petra Chelčického. zahloubává se
s tuhou úporností především do spletitých problémů své
nauky, i když v tom nenachází souhlasu mezi odbornými
druhy, a s táborskou tvrdohlavostí hájí všem navzdory
své názory. Žák vídeňské slavistiky pojímá svou vědu
s universalismem, odlišným od specialisace bohemistů
pražských, zdůrazňuje studium staroslovenštiny jako
vlastní východisko slovanské filologie srovnávací, má
stále otevřen zrak pro všecky zjevy, které pomáhají
chápati vnitřní jednotu slovanské jazykovědy. Navazuje
v lecčems na starou dobrou tradici slavistiky, jak se
vyvinula od Dobrovského, řeší otázky filologické, které
zaměstnávají našeho patriarchu, ať směřují k literární
historii, ať k dějinám jazyka a písma, a vyvrcholuje své
životní dílo stavbou, jež jest náhradou, ale zároveň
pokračováním Institutiones.

Ale toto dílo důmyslné a rozsáhlé, nebylo klidným
plodem nerušeného života učeneckého za výhodných
podmínek: učenci a badateli musil opatřovati chléb
nejprve vychovatel a pak knihovník v prostředí, kde
působiti bylo leckdy sebezapřením. Václav Vondrák si získal
pobytem v šlechtických domech zdrženlivou jemnost,
aniž potlačil povahový svůj svéráz a aniž se stal
duchovním příživníkem aristokratického světa; posílil službou
bibliotékářskou knižní svůj rozhled a úzkostlivou akribii,
aniž propadl pedantství knihomolů; zdravý selský kořen
mu dovoloval, aby se peň jeho mužného života pial rovně
a důstojně. Okusil pak hořkého chleba slovanského do~
centa a profesora na vídeňské universitě, kde dlouho stál
ve stínu silnějšího druha a až do konce pod mrakem
ně
*