IV. NAD HROBEM VACLAVA VOND,RAKA
Smuteční řeč při pohřbu Vondrákově v Brně

dne 17. srpna 1925.

Mládí, které jest dobou boje, končí se tam, kde se
počínají vzpomínky. Naše mladá universita Masarykova má
za sebou lustrum napiatého zápasu: zápasu o místo v
prostoru hmotném i o vzduch v oblasti národně-kulturní,
boje o vnitřní svůj rozvoj a čestné své uplatnění, ale také
boje o své bytí a nebytí ... v tom ve všem prokázala
svěžest svých sil a schopnost svého budoucího růstu. Ale
předčasně nutí ji krutost osudu, aby se oddala již také
vzpomínkám ... loučí se opravdu se svou kvetoucí
mladostí?

Stojíme u otevřeného hrobu, který nám bolestně
ukládá, abychom vzpomínali, a hrob ten kyne jednomu
z našich členů nejvzácnějších. Profesor Václav Vondrák
byl netoliko seniorem učitelského sboru své fakulty, ale
zároveň i doyenem mezi profesory university celé, byl
v těžkých počátečních dobách děkanem i rektorem na
ní, byl členem akademického senátu i zakladatelem
slovanského semináře, ale co váží více, než tato všecka
důstojenství: byl celým učencem a celým mužem.
Neměl lehké životní dráhy, ale směl-li na jejím konci
s básníkem říci: "N on ego pauperum sanguis parentum
obibo," 2(asloužil si toho velkou svou pracovní i mravní
energií a zvláštním darem, vlastním každému
vynikajícímu muži, proměniti zevní okolnosti života ve vzpruhy
a podmínky duševního vzestupu.

Z jižních Cech, z kraje lidu hloubavého, ale rozumově
kritického, přichází drobný, avšak sporý a tuhý venkovan
do Vídně. Není to jenom emigrační vlna, nesoucí rodáky
kraje táborského a práchenského k Dunaji, co určuje
jeho dráhu: velké středisko slavistiky, po léta katedra
Kopitarova, Miklosichova, J agičova, vábí mladého muže