zily. Leoš Janáček, dlouho považovaný jenom za
sběratele i vydavatele lidových písní, za jejich
harmonisovatele a badatele o nich, byl skoro starcem, když
veřejnost nejenom na Moravě, ale i v Čechách v něm poznala
tvůrce, jehož všestrannost se může vyrovnati Dvořákově
a jehož osobitost namnoze předjala umělecké snahy
nejmladšího hudebního pokolení v evropské hudbě.

My všichni jsme Leoši Janáčkovi zavázáni díKY za toto
bohatství, my všichni jsme na rozpacích, kterou jeho
stránku postaviti nejvýše. Nejvítězněji si dobyla světa
jeho dramatická hudba, uchýlivši se odvážně a důsledně
{)d operního principu Smetanova; se zatajeným dechem
nasloucháme v ní prudkým projevům pudovosti lidové,
tragice ruské duše ženské, živočišnému i rostlinnému
tajemství odhalené přírody. Ale ze stejných hloubek se
derou vokální skladby mistrovy, kde dovršil životní dílo
svého učitele Křižkovského, ať nese je mohutná sborová
vlna nebo čistý lyrický proud cyklické písně zachycující
samo dějství duše. Jenom v pořadí jmenuji naposled
Janáčkova díla instrumentální, v nichž smělý novotář si
podává ruce s hledající mládeží a při tom tak často
nachází docela osobitý výraz pro dumu jednotlivcovu, pro
záhadu rasy, pro sen a tuchu přírody. Ti z nás, kdož
posvětili svůj život studiu a službě slova, vraceti se budou
však znovu a znovu k těm Janáčkovým výtvorům, jež se
zrodily ze zcela nového proniknutí melodické podstaty
slova, jeho karakterisační síly, jeho dramatické nosnosti:
zde stojí kdosi zcela nový a osobitý před námi, jenž
svým způsobem nejenom teoretika a badatele, ale
především tvůrce, interpretoval heslo evangelia: "Na počátku
bylo slovo".

Když v loňském létě oslavovala celá Morava sedmdesáté
narozeniny Leoše Janáčka, cítila filosofická fakulta
Masarykovy university, že i ona by měla nějak se
přihlásiti k muži, který jako umělec pracuje na roli, jí samou
vzdělávané vědecky. Odtud vyplynulo jednomyslné roz-