lení následujícího. Tento tón slyšíme stejně z literárně
výchovných epištol kritika-pedagoga Františka Bílého,
v němž Praha nevyhladila ustrašenou dušičku českého
brněnského dítěte z podruží, stejně jako z nadšených
apostrof valašského žáka ruské poesie Františka
Táborského a pak nejsilněji z monumentálních rapsodií Petra
Bezruče: syn slezského buditele, obviněného v Čechách
z rouhavého obrazoborství, dovedl v duchu nového
kriticismu prvek národní sloučiti se živlem sociálním a ve
smyslu všeho velkého umění hlas ducha, obrážený vrchy
a lesy rodné země, posíliti hlasem krve.

Tento tón doléhá k nám z publicistického odkazu i z
románového díla aklimatisovaného Brňana západočeského
původu, Josefa Merhauta, u něhož touha po svobodném
českém člověku na radostné moravské půdě bije křídly
nejen v promyšlených a statečných projevech o
Národním divadle brněnském, ale i v naturalistické mystice
sociálních románů, navazujících technicky namnoze na
Viléma Mrštíka. Josef Merhaut jest zvláště památným
dokladem, jak Morava stále dovede vábiti a ochočovati
duchy příchozí z Čech, napomáhati jim ve vývoji k jasné
opravdovosti, asimilovati je svým potřebám a svému
cítění. Psychologa básnické tvorby současné čeká úkol, aby
vyložil, zač vděčí Moravě barbarský primitivismus Josefa
Holého, naturistická sensuálnost Stanislava K. Neumanna
neb zemité improvisace Jiřího Mahena a lyrika těžké krve
Rudolfa Těsnohlídka. A zůstala snad beze vlivu na svého
největšího básnického hostě, na Otokara Březinu? Na
moravských svazích rodné pahorkatiny zjemněla a
zesládla jeho sensibilita, krajinné dekorace jejích rolí a lesů
vytvořily pozadí jeho snům; dojista by on, básník
kosmické vděčnosti, sám přiznal Moravě podíl ve svém
bohatém vývoji.

V nových obměnách splňují moravští spisovatelé
program, který bystrozrak Leandra Čecha vytkl literatuře
na Moravě: všeobecně jest patrný odklon od romanticky