šovsku v zachovalou kulturu lidovou, mladší však, jako
oba povahopisci obvodu brněnského, J osef Večeřa před
lety a Viktor Kamil Jeřábek dnes, ukazují k jejímu
rozkladu novými prvky civilisačními a na míle se ve svých
zachmuřených obrazech nových vesničanů vzdalují od
romantické idyly; pro ně život na dědině dávno přestal
býti prototypem života národního.

Láskyplná oddanosť, s níž mnozí z těchto umělců
přilnuli k lidu, jest hodna podivu, a ještě po stoletích bude
vděčně vzpomínáno intimity, S jakou s lidem splynuli
bratří Mrštíkové a v jiných 9borech umělecké tvorby
Jožka Úprka neb Leoš Janáček.ťNěkteré moravské autory
přivedla tato důvěrnost k tomu, aby v pracičkách
krajinně i kmenově uzavřených psali nářečím; nemíníce ho
přenášeti do vyšších oblastí literárního tvoření. Byl by
mrzutým pedantem ten, kdo by si nepřečetl s chutí
valašských rozprávek Ozefa Kaldy, šťavnatých šprýmů
Otakara Bystřiny neb vtipných písniček Ondřeje Přikryla
z Hané. Zdůrazňuji výslovně krajovou intimitu jako
podmínku dialektické poesie, která bez ní padá; jeť
nářečí v poesii jakýsi rodinný tón, jehož chuti se doberou
jenom příslušníci téhož pokrevného celku, a který se
nezasvěcencům snadno může zdáti malichernou titěrností
a nedůstojným mazlením. Nedovedu však upříti také, že
tohoto dojmu teplé důvěrnosti lze dosáhnouti i pouhými
dialektickými náznaky, střídmě rozesetými a
dodávajícími spisovné řeči, neobměněné hláskově a tvarově,
zvláštní příchuti a vůně. Dosvědčují to v oboru lehké
Musy jadrné hanakismy kovářova syna z Náměště F. S.
Procházky a v tragické oblasti hranaté lachismy a
silesismy Petra Bezruče z pod Lysé hory; i zde platí: cesty

!TI0hou býti rozličné! - .

rKdyž roku 1885 v třetím ročníku památného almanachu
"Zora" uvažoval jedenatřicetiletý Leandr Čech "o úkolu
krásné literatury české na Moravě", nedostačily
pronikavému názoru tohoto čelného zástupce moravské kritiky

•