obrodným hnutím, rozvíjejícím a stupňujícím lidskou
osobnost, onoho protirevolučního a restauračního rázu,
pro nějž se, hlavně v období 1830-1848, v západní
Evropě proti ní stavěli všickni, jimž šlo o skutečný
pokrok národní a lidský. Nikde nenabyl programový a
reakční historism podoby tak povážlivé jako právě na
Moravě. Jistě neprávem nazval nedostatečně zasvěcený Jan
Kollár Moravu "děj oprázdnou" , ale pohlédneme-li do té
moravské literatury, která mínila kultem minulosti a
tradicionalismem prohloubiti pojem národa, užasneme nad
podivnou směsí bezděčné neschopnosti a úmyslné záliby
v pohodlných omylech a protivědeckých domněnkách.
Marně se na Moravě ohlížíme po cyklické koncepci velké,
národně krajinné a dějové epopeje, jakou v Čechách
současně a obdobně s Mikulášem Alešem pojal Alois
Jirásek. Marně tu hledáme statečnou snahu ověřiti tuto
visi národní minulosti podrobným naukovým i
uměleckým studiem. Marně se také tážeme po účinku
moravského historismu na posílení národní energie. Co vidíme
na místě toho? Výmluvný, ale matný kult vysněné
dávnověkosti církevně politické, velkomoravské sny,
cyrilometodějské nadšení příchuti někdy slavjanofilské, častěji
ultramontanní, slovem starožitnictví a legendu místo
monumentální historie. Z tohoto církevně vlasteneckého
tradicionalismu vyplývalo jednak příkré odmítání všeho
moderního pokroku, nerozlučně spojeného s městskou
civilisací, jednak obmyslná oslava všeho přízemního,
prostoduchého, skrčeného v lidovém životě, co zůstává v
přítmí kořenů, nedovedouc se vzepnouti do volného vzduchu.
Ale zaznívá snad odsud alespoň prostá a čistá melodie,
jež bývá údělem těch, kdož se uhnízdili ve stínu lidové
duše? Místo odpovědi stačí vysloviti jméno
nejvýznačnější slovesné osobnosti z této skupiny, Františka Sušila,
nejméně melodického ze všech našich básníků, přes to, že
se zabral teoreticky a s velkou odbornou výzbrojí do
otázek prosodických a že důvěrněji než kdokoliv z jeho