kovští neb štúrovští separatisté na Slovensku proti
tómuto kanonickému jazyku vytvořiti jakousi mluvu
moravskou, která nebyla však jedním skutečným a živým
podřečím, nýbrž umělým, ba vyumělkovaným
amalgamem různých dialektů na základě pošetilé jazykové
estetiky, stavějící domnělý libozvuk nad realitu řeči.
Nepohřešuje to rysů tragikomických, že tito jazykoví
odštěpenci na Moravě, ať sluli František Trnka a Vincenc Žák
neb dočasně František Cyril Kampelík a Alois Vojtěch
Šembera, byli rodem Češi, a že se jim dostalo
nejříznějšího odbytí pro vždy od rodilého Moravana Františka
Palackého. Tento zjev měl se na Moravě opakovati
častěji v literatuře i ve vědě, že Čechové na Moravě
zdomácnělí vedli si v separatistických snahách hlučněji
a radikálněji než vlastní Moravané, kteří většinou věrně
stáli při národní jednotě české. Náleží to pouze k běžné
psychologii proselytů vůbec či snad jest to zvláštním
důkazem neodolatelné přitažlivosti Moravy, které se
nedovedou ubrániti právě ti, na něž novota a odlišnost
působí neobyčejně mocně? Od porážky Trnkovy a Žákovy
stalo se všem spisovatelům na Moravě jasno, že moravská
literatura vyššího a nejvyššího slohu jest možna toliko
společným spisovným jazykem. Zato jemnější a
pronikavější z nich záhy vycítili, že tato spisovná řeč jest
živým organismem, schopným vývoje a že pouze získá,
bude-li se výrazově i fraseologicky obohacovati z
vydatného zdroje, jakým jest mluva lidová, zachovaná v
nářečích; nikdy nemůže jazyku ublížiti takový postup
antaiovský. Něco v podstatě jiného jest písemnictví
uvědoměle dialektické s úmyslným obmezením krajovým
a kmenovÝm; promluvíme o něm ještě v jiné souvislosti.
Nebylo nejmenším bludem romantismu, že, shledávaje
vlastní obsah národnosti v minulosti, pojímal tradici jako
protiklad pokroku a žádal ve prospěch národního zdraví,
aby se život od této hotové, uzavřené tradice neuchyloval.
Tímto nazíráním nabyla romantika, jež v počátcích byla