fickými články o Parinim, Vignym a Carduccim, které nedlouho
po své padesátce věnoval mistr českého básnictví mistru českého
jazykozpytu Janu Gebauerovi, nemohou se svěžestí měřiti s
publikacemi předchozími. Občas ovšem šlehne plamen skutečné
geniality v kritických nebo historických projevech jedinečného
znalce, když mílovými kroky kráčí po vrcholech světového
písemnictví, mluvě o jeho básnických piedstavitelích ne jako epigon,
nýbrž jako sourodý duch. Miloval-li jsem jako chlapec především
Básnické profily francouzské, musím se jako muž vraceti stále
znovu k Vrchlického úvodu k Cervantesovu Donu Quijotovi, kde
jedinečný znalec nejen slovesného umění, ale zároveň lidského
srdce a osudu promlouvá jako moc maje.

V dohách osohně nespravedlivého, třehaže vývojově nutného
kritického hoje proti Vrchlickému, hyly proneseny závažné výtky
také proti jeho literárním studiím a podohiznám. Byl jim vyčítán
nedostatek pevného stanoviska názorového a hodnotícího a jako
eklekticismus a diletantismus odsuzováno to, o čem on řekl sám,
že "jest těžko stavěti se dnes, kdy tolik dojmů a proudil cizích na
nás odevšad dotírá, na cimbuří jediného dogmatu, jediné teorie."
Bylo namítáno, že Vrchlický ani v tomto eklekticismu není
důsledný, nýhrž že svou chápavost a nepředsudnost ohčas zeslabuje
dogmatickými stanovisky estetickými. V jeho studiích, a to i v
nejvýznačnějších, pohřešován jak zřetel k ideové náplni děl, tak ke
genetické a vývojové souvislosti. Dozajista tyto stati, namnoze
improvisované a 15ko1'o nikde nespiaté ve vyšší celky, nemluví
ani o estetickém mysliteli, ani o ouchu filosofickém, ani o
historicky prohloubeném odborníku.

Ale zato i z nich se hlásí pravá podstata Jaroslava Vrchlického:
'velké hásnické srdce české, které vyjadřuje vznešenou touhu
svého kulturně opožděného národa včleniti se do evropské
vzdělanosti, účastniti se všelidského díla světové poel'lie, orientovati
se v hásnickém odkazu minulosti i v uměleckém vývoji přítomném.
K tomu si Jaroslav Vrchlický přinášel jedinečné podmínky:
rozsáhlou literární kulturu, stále svěží vnímavost a chápavost,
mladistvou a nestárnoucí lásku k poesii a především onu všeobsáhlou,
hezpředsudnou, ryzí lidskost, o níž platí antické: Horno sum, nU
humani alienum a me esse puto.

Tak jsem právě před čtyřiceti lety poslouchal v starém
Klementině odpolední a navečerní přednášky profesora Emila Frídy
o básnictví francouzském, italském a anglickém v té zvláštní
směsici učence a poety, která mně zůstane nezapomenutelnou a za
jejíž poznání zůstanu vždycky osudu vděčen.

19