143

pagně, úvahu stejně jemně cítěnou jako bohatě dokumentovanou s
narážkami a nápovědmi literárními, výtvarnými a historickými. A tu si kritik
formuluje klasickou krásu vlašské krajiny velmi příbuzně i Macharovi a
Kollárovi, praví-li: "Její karakteristikou jest, že jest mnohem méně př-írodou
než příroda naše; že jest mnohem civilisovant~jší, mnohem více dílem rukou
lidských než u nás. Italská krajina, alespoň krajina toskánská neb umbrická,
toť prostě zahrada; ne pole, ne les, zahrada. A sta veršů z básníků latinských,
řeckých nebo italských napadá tě, vidíš-li jilmy, kolem nichž vine se břečťan,
rozkvetlé vavříny, rozechvěné tichou včelí hudbou, révu guirlandově
rozvěšenou mezi dvěma stromy nebo tyčemi nebo posléze oranžovník v loubí
sklenutý a zpracovaný. Tato příroda jest, řekl bych, ochočenější a lidštc'jší
než u nás; prochází častěji lidskýma rukama a cosi z nich ulpělo na ní. Tato
prsť byla častěji zpřevracena, v pokoji i v boji, člověkem, a jsou chvíle, kdy
ukazuje jakési první stopy temného uvědomění; jsou chvíle, kdy se rozhoi'í
odrazem duchovějšího světla, než jest pouhé fysické světlo slunečného
poledne nebo západu. Toskánská krajina působila na mne vždycky dojmem
jeviště z řeckých filosofických rozhovorů peripatetických: budí ilusi, že se
účastní v tvé myšlenkové práci, že jí není lhostejný její výsledek a směr."
Právě jeho ducha tak vzdělaného nemůže zllstati tajno, že se tu prokopává
až ke krajinnému a přírodnímu principu klasicismu a proto vzývá v závěru
stati osobnosti pro klasičnost typické, nejen Poussina a Corneil1a, ale i
Plutarcha a Vergilia, když před tím byl sveden morbidností Campagně oslavit
otce romantiky Chateaubrianda. Poznamenává zde s malebnou výmluvností,
která umí slovesem i přídavnÝm jm(~nem sytě karakterisovati:

"Neznám lepšího zasvěc~ní do Říma a jeho krásy pHroclní - krásy
stylové, kulturní a historické - nad krajiny Poussinovy. Ty staré
nádherntstromy, které se tyčí k nebi tak slavnostnt~ a s takovým heroickým patosem,
ten terrain nalitý do linií tak širých, pokojných a rytmických, ta kruhová
města, z nichž se nese dým jako s kamenných ol tái'ů, ty skalní prorvy, z nichž
stříbrnou nitkou pi'ede se tenký pramének a skanduje ticho vytrvalým a
melancholickým hexametrem Vergiliovým - to všecko jest jeviště, jeviště
i-ímských tragedií, jak je vycítili Plut arch a Corneille svým velkým
básni
ckým orgánem." v

Právě v této době se octl F. X. Salda sklony svého vkusu i některými
zásadami kritickými velice blízko klasicismu, jehož očima se dívá jeho
feui!leton na Italii; měl v tom i mezi mládeží několik následovníků. Ale osudv
klasicismu v Čechách, který nikdy nepostoupil nad krátkou nebo málo
dli'sažnou episodu, naplnily se také tentokráte: F. X. Šalda odpadl od něho
brzy sám; světová válka vytvořila zanedlouho docela jinsm kulturní
orientaci; čeští poutníci na vlašské půdě, na př. R Medek, K. Capek, Jas. Hora,
nešli vůbec po stopách Vergiliových. Jejich poměr k italské přírodč a ke
klasické krajině se však již vymyká tomuto pi"ehledu historickému.