11"ostl; Iony jevHy se Ti sterými <obrazy světa viděného zcela nově,
ony vybavovaly v Tvém nitru rytmické řwdy, tak původní a
nebývalé, že se nejednomu z vrsteViníků zdály arytmií.

Zde pod thují, vyrůstající z hrobu otcova, zpívala k Tobě
smrt, zvouc Tě liZ bytí v nebytí, v tmu z jasu, z krátké lži v kraj
pravdy, svobody, věčna". Na alpských vrcholech přistupovalo
k Tobě zoufalství se slibem zmaru. Ale Ty jsi odmítl smrt,
zavrhl zoufalství - Tlozhodl ses pro ž~vot, jenlž Ti byl spojením
s Bohem. Nikde jsi necítil prudkého varu života mocněji než
tam, kde síly do sebe narážejí, kde lidská vůle se brání
mechanickému osudu, kde plná, odpovědná svoboda tvořícího umělce
překonává hmotu, jež láká rozkoší a radosti od úkolu, nad štěstí
vyššího. Podobenství tohoto mravního pO:Z1Ilání chápal jsi v
zápasu o božství na Golgotě stejně jako v řeckém mytu, jehož
plastická krása mocně mluvila k Tvé klasické duši. Jasnému
světu řeckých bohů a titanů platil poslední Tvůj veliký čin
básnický, zároveň lyrický i dramatický, jímž jsi dobyl Národního
divadla. Ale běda: jako Faěthon, syn boha slunce, odvážný
jinoch sražený na prahu mužství za to, že vznesl se k hvězdám,
měl jsi poznati na Sobě tragický smysl slov:

N a cl ž i v o t vy š š í ho í e c o s: z a vel k o s t a krá s u
srn r tl

Prá'vě když se1s IOldJváJžil věřiti, že jsi dospěl hladkého plodu
a že krásněiší nežli Tvůj kvěiten jeslt věčný Tvůj Ulzralý podizim,
padl's pádem Faěthontovým. Kde jsou Heliady, dcery boha
slunce, aby zalkaly nad svým bratrem? Neslyším jejich hlasu;
snad p'řehlušenjes1tna1ším plálč'em. Ale víme, že náš Faětihon
k hvězdám, drahý, k hvězdám dostoupil. •

Loučíme se s Tebou na vždy, Otakare Theere, my Tvoji
důvěrní přátelé, přinášíme Ti ~eště poslední pozdravy z Prahy,
naší máteře, kte,rou jsi tak miloval, a jež Ti byla zlatou branou,
k,terou se v1cháiZí k národu vywlOlenému. Nedoičkal s'es chvíle,
v niž jsi pevmě věřil, kdy bude nám přáno vytrvat, žít a růst
na svém. Může nám býti útěchou, že jsi v našem pokolení právě
Ty hyl stříbrným skřivanem na ranním nebi, zpívajícím příchod
slunce? Všecky naše radosti budou neúplny, ježto Ty se nebudeš
sdíleti o ně; všecky žaly dopadati budou dvojnásob těžce na
nás, když nepomůže nám je snášeti Tvé rytířské srdce, Tvá
přátelská láska. Děkujeme Ti za vše, čím ~si nám byl a
nezapomeneme Tebe nikdy. Země otevírá své studené lokte po tom, co
bylo na Tobě smrtelného, ale v našich srdcích po'roste božský
Tvůj díl: Tvá touha po velikosti, Tvůj zápas o dokonalost.

114