Mignonu, ale i na naplňovatelky mravního zákona, Ifigenii,
princeznu Leonoru ferrarskou, Natalii z Viléma Meistera Ř
jenom Shakespeare jest Goethovi sokem jako básnický
tvůrce žen a dívek.

A přece se odedávna vynořuje oprávněná otázka, zda
mistrovské dílo vlastního života nepřevyšuje jeho všecky
výtvory básnické. Nad podvědomým démonem, nezbytným
k pravé genialitě a zkoušejícím ještě starce smyslnou
vášnivostí, zvítězila kultura, kázeň, mravní tradice, .jež slují v
nejkrásnějším smyslu vlastnostmi klasickými, a když státník,
dvořan a učenec v jedné osobě podnikl na sobě dílo
sebevýchovy za skvělé a oslňující režie životní, mohl vzdorný
vyznavač individualistického titanismu Prometheova
vzestou piti a sestoupiti mezi dělné a zříkající se Epimethey.
Takto se stává Goethe, mocný tušitel evoluce v oblasti
biologické, příkladem a učitelem mravního v ývo je lidské
osobnosti a typickou zkušenost vlastní vtčluje do objektivních
výtvorů básnických: Wertherův rozkladně citový a GĎtzllV
revolučně výbojný individualismus překonává nejprve
výchovou Viléma Meistera od uměleckého diletantismu k
činorodému občanství a na konec dramatickým růstem
Faustovým až k nadosobní službě civilisační, která přináší
vytouženou a poslední rozkoš duchu hledajícímu a dotud vždy
neuspokoj enému.

Dlouho a krutě byl viněn Goethe ze sobeckého
požitkářství a samolibého estétství; dlouho byl přehlížen mocný
požadavek usilovného snažení činorodé vůle, pro nčjž za
účasti nebeské lásky dochází jeho Faust spasení. A doposud
přisuzuje mu povrchní mínění bezohledný individualismus