Goetha pouhý požada\'ek, nýbrž živá skutečnost, nadaná
inspirační a tvlirčí silou: nehledíc ani k Divanu, roste
vrcholné dílo jeho života Faust právě z tčchto předpoklad li,
nebOť sotva dozněl názvuk na drama indické a mohutný
motiv básnictví starozákonního, rozvíjí se dějové pásmo
středověké německé tradice lidové, aby kvetoucí šíří
renesančních výj evli dospěl rek k výšinám hellénské tragedie a
na konec zmizel v apotheose podle ducha a slohu gotiky
italské,

Základní jednoty vesměrné a kulturní se domáhá a
zmocňuje Goethe spojením dvou duševních sil, které se
dotud zdály neslučitelnými, ba nepřátelskými: tvořivé intuice
básnické a empirie vědecké. Obě hesla, bez nichž nelze
porozuměti duchovnímu úsilí positivistického a
naturalistického století devatenáctého, hesla exaktní fantasie a učené
inspirace v básnictví, pocházejí právě od Goetha a opět jsou
jen formulací zvláštní polarity jeho bohaté osobnosti a
jejích potřeb poznávacích. Proto básník širokého dechu a
neobmezených formových i slohových schopností, j eDŽ jakoby
mimochodem vytvoří klasické modely málem pro všecky
druhy a gemy, jest naukovým badatelem, který sbírá, třídí,
popisuje, zařaďuje, stanoví typy a odvozuje zákony
přírodního dění v botanice i v osteologii, v meteorologii i ve fysice,
v geologii i v nerostopise, ani neunaven detailem zkoumání,
ani nepodlomen prudce podceňujícím odporem odborníků,
nýbrž naopak odměněn pocitem zbožnosti, jakým jest
doprovázen zasvěcený pohled do dílny přírody. Básník
Mysterií a Slov orfických zírá, jako jeho Faust, "v hrud'
velké přírody hluboce jak v srdce příteli". ale zároveň s
ne
1~