nejen rozsula v trosky kultura osvícenská i romantická, do
níž Goethe náleží, ale kdy se láme a bortí též civilisace
aristokraticko-měšťanská, která byla jeho životním
východiskem, a kdy pro duchovou Evropu docela pozbyla kouzla
antika, Goethova nejvěrnější vychovatelka a nejšťastnější
inspirátorka? Čím tedy Goethe, sto let po svém skonu a
oslavení, žije s námi a mezi námi?

Poklořune se mu my, diváci a účastníci světové
revoluce dvacátého století, především za to, čím se v době
francouzské revoluce, kterou odmítal, s takovou rozhodností
odvrátil od svého věku, jenž svou jednostrannost nazýval
osvícenstvím a svou nedůvěrou kritičností, a čím resolutnč
zahájil éru novou: za jeho dílo jednotitelské! Žák Spinozllv
a učeň Shaftesburyho spěl veškerým úsilím své myšlenky
i své tvorby k jednotě člověka a vesmíru, přírody a umění,
organismů duševních a tělesných, přirozeného vývoje tvarů
i kulturního dění; monismus, který se po něm tak často
rozplynul v ideologické mlhoviny, byl Goethovi od mladých
let až do kmetství nejživější skutečností a nejkonkretnější
jistotou. Není to jenom přírodovědecký myslitel, kdo
v Metamorfose rostlin a v Metamorfose zvířat zvládá
přesvědčením o jednotě tvorstva celou oblast biologickou, není
to jenom životní mudřec, jenž v Maximách a reflexích a
v Hovorech s Eckermannem klene jasnou a klidnou oblohu
monismu nad světem jevů společenských, morálních a
kulturních. Bez ústředního pocitu, že smyslem života a umění
je hledati a nalézati .Jedno a Všecko, by chybělo velké,
symbolické pozadí jak eticky zhodnoceným děj ům manželství
a vášně v románě o Spříznění volbou, tak barvitým hrám

16