nímu i nauka o bratrství všech přibližují jej křesťanství a
to jistě spíše katolickému než protestantskému. Tyto živly
eticko-sociální, jimiž Otokar Březina tak těsně souvisí s
kulturou své doby a tak přesvědčivč se zapíná do posledních
údobí veřejného vývoje svého národa, b}'vají nejsilněji
zdůrazňovány a přispěly k jakési popularitě jména Březinova
také u těch, kdož jeho světa v celku nechápají. Avšak pro
něj a pro vývojový optimismus v závěru Březinova díla
neusmířeného, harmonického, s úsměvem na uzamykajících se
ozývá netoliko ve vstupních Tajemných dálkách, ale i ve
vrcholn)!ch stavitelích chrámu, ani na celkové tragické
pojetí života a kosmu, které dodává celému Březinovu dílu
rázu dramatického. Snad i těmito znaky se přihlašuje
Otokar Březina jako \'ěrn}' syn ke své době, která byla naplněna
křečmi, agoniemi věku přechodného, svíjejícího se v
porodrúch bolestech nových hodnot. Tolik v zájmu myšlenkové
pravdivosti, jíž Březina sloužil slovem i činem.

Ovšem v závěru jeho díla a jmeno\'itě v knize vážné
a sladké moudrosti, jakou je komentář jeho básní Hudba
pramem\ skládající se z cyklu essaYll, vidíme už duch3
usmířeného, harmonického, s úsměvem na uzamykajících se
rtech a s blaženJ'rm tancem vesměrných hvězd nad pokornou
hlavou. Takto zvykli jsme si nacházeti Otokara Březinu
také v jeho soukromí, když zmlkl jako básník: pro každého
měl útěchu, na každou otázku měl odpověď, pro každou
nejistotu mčl posilu, a tak v tiché jizbě jaromčřické usedával,
mluvě jako největší učitel svého národa, ne nepodoben
vykládajícímu Tomáši ze Štítného a v biblických větách
kážícímu Janu Amosi Komenskému. Je těžko pochopiti, že se

13