svítivý a světc1ný verš, jeho barvitá a duhová metafora,
jeho mámivý a často nepochopitc1ný oxymoron vzlétly jako
ohnivý pták nad všecku, třeba stříbrnou šecl' české lyriky
impresionistické, zdálo se, jako by se Otokar Březina lišil od
celého svého literárního prostředí. Ůžas ten rostl od knihy
ke knize, zvláště, když odhodil nejenom uzavřenou a
pravidelnou rytmiku ve prospěch převládajícího volného verše,
když zamítl občas kouzlo rýmů, v němž přece byl
virtuosem, když počal skládati modlitby a hymny, připomínající
starodávnou lyriku liturgickou a když vedle toho se
závratnou odvahou ducha konstruktivního budoval ze svých
širodechých slov mohutné architektury, kde zhusta nebylo
snadno přehlédnouti celek, .jmenovitě zahloubal-li se čtenář
nad drem, ve který strhovaly jednotlivosti v)Tazové i
myšlenkové. Za necelé desetiletí, ve kterém se naplnil Březinův
básnický vývoj, značený pěti knihami, urazil jeho umělecký
genius dráhu, jíž sotva co v naší poesii se může měřiti; dráha
ta vede od sebemučivého subjektivismu duší spoutaného
k vesměrnému a hromadnému objektivismu, kdy básník
Rukou přestává mluviti za sebe a stává se mluvčím celého
lidstva. Není sporu, že z těchto čistě uměleckých a
v)rrazových možností Otokara Březiny, typisujícího sYmbolisty a
nadosobního lyrika, nevytěžilo naše básnictví doposud ani
setinu toho, co by na něm mohlo působiti oplodivě a
obrodně, jmenovitě, když se cesty našich mladších básníků v
posledním desetiletí od Březiny odvrátily. Po této stránce jest
Otokar Březina pro budoucnost, která ho musí teprve dOrllsti,
velikým problémem a nesnadným úkolem. Avšak dojmem
daleko větší novoty a cizoty než Březina-básník působil od

11