hlas byl slyšán daleko za hranicemi domova, a že výrazové
prostředky tohoto velkého kouzelníka obrazů a metafor,
melodií a rytmll snášely už od počátku nejvyšší měřítko
světové, nýbrž bylo to především proto, že skrze jeho myšlenku
a skrze jeho dílo účastnil se také český člověk velikého
zápasu, pravého uměleckého a ideového agónu soudobé
kultury a že do ní vnášel SVllj tón, svůj zvláštní národní ráz.
Ti, kdož Otokara Březinu aspoň poněkud chápali, věděli
také, že skrze něho nemluví pouze český duch současný,
nýbrž zároveň veliký odkaz naší minulosti, a nebylo potřeba
ani hlasů vnímavých cizinců, aby nám řekli, že se tu
zároveň hlásí o právo na život a o svobodu projevu duch
slovanský, který nepohrdá vybranými prostředky umění
západního, aby vyjádřil tajemství východu. Takto v Otokaru
Březinovi jako v každém geniovi uměleckém anebo
filosofickém se pojily dva mohutné živly, živel světový a prvek
národně-individuální . .Jak jsme zchudli, jak jsme na celém
svém významu ztratili, že nositel tohoto poslání byl nám
navždy osobně vzat, a že není nám ani přáno síliti se lidskou
jeho přítomností, ani choditi do osamělé Thebaidy ducha
pro útěchu a pro povzbuzení!

Když před dvanácti lety zemřel Jaroslav Vrchlický,
zmocnil se nás podobný stesk, jako při včerejším skonu
Otokara Březiny. Naše bolest byla sice tehdy zmenšována tím,
že smrt Vrchlického byla básníku samému už
vysvobozením, a že jeho životní dílo bylo už dávno definitivně
uzavřeno, kdežto v případě Březinově se nezmenší tíha ztráty
okolností, že samotář jaroměřický od dvacíti let
nepublikoval nic nového ani veršem ani prózou a že celé jeho
od
s