venou veškerých podpor i záruk bohovědných, krouží kolem
otázky, kterak ze vztahu člověkova k Bohu odstraniti jak
živly anthropomorfické, tak zbytky historického theismu, ať
židovského, ať křesťanského, ať mohamedánského. Sv. Čech,
který měl básnické a do jisté míry i myslitelské porozumění pro
formy života a ducha orientálního mluví jedním dechem o
Jahvovi i Allahu, o hluboké dumě Augustinově i o blouznivém
vzletu Dželáledinově, aby v těch jménech Boha i jeho vyznavačů
nacházel leda symboly věčného hledání nepojmenovatelného
principu, který sám vzývá jako »zdroj lásky všelidské a věčnou
lásku samu«. Naprosto nepřisuzuje bibli ani v její starozákonní
ani novozákonní formě místo hlavních mezníků na cestě za
poznáním Boha; ba velmi podobně jako Mojžíš v »Adamitech«
podniká sám radikální zápas protibiblický.

Mezi stanoviskem Starého a Nového zákona ovšem rozlišuje
intensivně; nikde zřetelněji, nikde s větším nákladem básnického
umění a s menší starostí o skutečně filosofické překlenutí
dialektických rozporů než v rozsáhlé a důmyslně symfonické skladbě
»V bouři«. Někdejší básník »Bouře«, »Evropy« i »Slav,ie«, pro
nějž bouře na moři bývala silnou inspirací tvůrčí, se přiznává
stejně zajímavě jako příznačně, že v mladosti uctíval Boha
hlavně jako živelného rozpoutavatele bouře v přírodě. Tehdy se
mu zjevoval podobně jako starým národům Thor, Perun, Indra,
ale především jako starozákonní »hrozný vojů Pán, bůh Elohim
- jak Zidů Jahve, jl:Oaž kdys v Amoreji - vše do robátek
pod meč vydal jim«; s touto představou sdružuje ve vzpomínce
tvůrce »Adamitů« také Hospodina husitských božích bojovníků.
Avšak nyní zestárlý básník, vyznávající srdcem i ústy Mír
a Lásku, cítí se daleko bližším Bohu evangelií, jak jej hlásal
Ježíš a od něho pak v závěru skladby nalézá most do naší doby
hospodářských rozporů a společenských zápasů, kdy »Samson
světa již sloupy třese - a bude veta - po Gázy plese«. A přece
tento novozákonní Bůh lásky a neodpírání zlému se nekryje
s Neznámým básníkovým, jako se s ním nekryje dětský Bůh

, v 'h (V' V') 'k l' k' BOh I I V

vanOClll o mytu » anocUl«, aUl ato 1C y U vzyvany
stre
dověkým rytířem a zbožnými klášternicemi (»Zbořený chrám«),
ani zdůvěrnělý Bůh-člověk, chovaný v náručí umělecky
zpodobené Madonny (»Pod mariánským obrazem«). Toť pouhé
symboly, drahé z důvodů citově vzpomínkových neb
estetic
52