Starého zákona, »v jejíchž vetché desky uvěznil se člověčenstva
duch«, Mojžíš jí spílá za to, že .nad ní svými blesky strašil
Zidů zamračený bůh«: »v této knize srdce lidstva zpráhlé 0
stověkou se plísní pokrylo, -a z ní bludů pásmo neobsáhlé đ
nad světem se temně rozvilo«. Kdežto v evangeliu, jak Mojžíš,
tak po něm Sulamit shledávají alespoň zčás~i světlé poselství
všelidské lásky, zavrhuje se Starý zákon bez výhrady, a čtenáfi
nemůže ujÍti, že se to děje se souhlasem básníkovým. V šestém
a v závěrečném sedmém zpěvu dochází ke krvavé a tragické
srážce mezi adamity a husity; tito představovJiní krutým Bořkem,
pak rozhorleným knězem a slepou fanatickou husitskou stařenou,
bojují takřka s biblií v ruce a na rtech, což dodává jejich
krvelačným řečem starozákonního koloritu, místy pastosně
naneseného. Ale tito husité nedovedou bible čtenáři básně přiblížiti,
kdežto Mojžíšova prožitá a procítěná tiráda, bibli nepřátelská,
utkvívá v mysli jako výraz stanoviska básníkova: na cestě za
svobodným lidstvím i rozumově i smyslově rozvitým, kterou po
husitech a proti nim s vědí odvahou nastoupili čeští adamité,
bylo starozákonní zjevení, pro sycené názorem židovským,
obtížným závažím, jež nutno odhoditi.

Bylo by omylem domnívati se, že se Svatopluk Čech příštÍho
roku alespoň poněkud přiblížil duchu Starého zákona, když
na motivy Genese, rozmnožené o živly satanické, zpřádal svůj
spanilý }}biblický sen", nazvaný }>Andělem« o lásce nebdťanů
k ženám pozemským. Ale této sentimentální apott'Ose slastí
a muk lásky dodala první kniha Mojžíšova sice jména a trochu
karakterových rysů pro melodramatické postavy, duch však
pochází z moderních romantiků Byrona a Lermontova.

Teprve po celém čtvrtstoletí se Svatopluk Čech vrátil k
problémům biblickým, pro něž nebylo místa ani v historických
skladbách ani v básnických obrazech z lidového života ani v
politicko-meditativní lyrice jeho vrcholných mužných let. Ale
když r. 1896 v }>Modlitbách k Neznámému« formuloval,
unaven již Ž;Ívotem a zHkaje se všech jeho zápasů, kontemplativní
lyrikou rozvitě rérorickoua obrazově přitíženou náboženské
stanovisko svého stáří, nebylo možno, aby se alespoň dumou
nevyrovnal s biblickými složkami svého názoru o Bohu a jeho
pam hu k světu. Celý cyklus, ústící jednak v přirozené
náboženství skoro panteistické, jednak v obecnou humanitu,
zba
51