to zajímavé, ano svérázné osobnosti; tepil've v dodatečné
vzpomínce jeví se mně oba jak,Q poslední ztělesnitelé
piaristských tradicí na litomyšlském gymnasiu.

Prof. Petru Čápovi dostalo se již literárního pomníku,
v němž ožila zvláště jeho piaristská mladost: ve svém
rozsáhlém historickém obraze "Drašar" zpodobila má
matka tohoto věrného přítele naší rodiny postavou P.
Eusebia Havr,ana, který se jako přísný a zbožný piarista
velké mravní kázně a sebezapíravé moudrosti odráží od
vzdorného bouřliváka P. Just. Michla, vulgo Drašara
..Známí i žáci pmfesora Čápa uhodli hned model této
podobizny a prohlásili ji za autentickou. V profesoru Čápovi
zosobněno bylo mnoho typických vlastností, které svatý
Josef Kalasancký uložil svým následovníkům a jež také
čeští piaristé pilně pěstovali. Horlivého kněze, jenž při mši
svaté nekonečně - a v zimě k nemalé mrzutosti svých
žáků, křehnoucích v ohromném ledovém kostele -
meditoval a při exortách asketicky hřímal, doplňoval opravdový
lidumil, starající se také o tělesné blaho svého žactva: jeho
sobotní rozdílení freboniánských bochníčků mezi studenty,
jeho opatrný zimní nákup šatstva a obuvi - ovšem nikdy
příliš módních - pro chudé žáky, jeho péče o různá
stipendia, to vše mělo až .apoštolský ráz a uskutečňovalo
krásně podivuhodnou charitu piaristskou, které bych pro
její vydatnost a lidskou prostotu rozhodně dal přednost
před hlučnější, ale méně účinnou novodobou sociální péčí
o studentstvo. Profesor Čáp byllzevnějškem i názory a také
vyučovací metodou člověk hodně staromodní a v
mechanickém způsobě, jak podle zastaralých a těžkopádných
učebnic Matěje Procházky náboženství se svým zpívavým
a poněkud komickým přízvukem na poslední slabice
přednášel a pak zkoušel, marně se bráně proti obmyslnému
"spekulování" svých žáků, cítili jsme již jako chlapci
přežitek piaristsk}"; ale tento jednotn~' sloh jeho kněžské
i učitelské osobnosti dobře zapadal do tradic ctihodného
gymnasia, jak je založila urozená a nábožná panna
Frebonie z Pernštejna. Snad měl tento veliký a pol,oslepý
stařec klátivé chůze a omrzlých rukou do sebe leccos
pošetilého a zkostnatělého, co nepodpor,ovalo právě duševního
vývoje mládeže, ale byl nesporně jejím velkým
dobrodincem. Čítám-li občas pochybné historky o piail'istech
světácích, vypravovainé s nevkusnou zálibou, vždy si vzpomenu
na t,ohoto bývalého piaristu-světce, jenž v neveselé
domácnosti uprostřed svárlivých sester a neteří, kteil'é vydržoval,
žil asketicky, miluje nadevše svého Boha a své studenty.

Na druhém bývalém piaristovi světského gymnasia
litomyšlského, na klasickém filologu profesoru Antonínu
Budinském, projevovaly se jiné rysy někdejšího mocného

59