mických pravidel v barevné a hybné divadlo s al1egorickým, ba mravokárným pozadím.
Nahoře, nad časem a nad světem, umístil jako dobrý křesťan Krista přijímajícího za biti hodin hold
apoštolů, kdežto uprostřed časnosti po stranách orloje rozestavil postavy lidských náruživostí
vedle nich však i kostrouna, který spolu s kohoutem bdělosti připomíná mimojdoucím posledni
moudrost hodin "Una ex hisce morieris u. Takto hodinu za hodinou za mocného úderu kladiv
orloje zjevuje se jakýsi polonáboženský, polomasopustní průvod v bodrém slohu odumírajícího
XV. věku, úplně shodný s architekturou a náladou okolí. .. a jest v tom kus tichého a prostičkého
štěstí, jehož si neodepře rád nikdo z mimojdoucích, účastniti se masopustního a přece melancholi.
ckého toho průvodu alespoň jako svědek a divák, zatím co vedle staroměšťanského výjevu existence
poklidné a ornamentálně vyšperkované ženou se v kotoučích prachu automobily a elektrické
tramwaye.

~~_n •• ~.~--.~~_."~ ••••• "n __
•
Večer, velký dokreslovatel starých měst, vrací Staroměstskému náměstí podobu mohutného
uzavřeného čtverce, jakou měl do nedávna před otevřením banální třídy assanační. V sousedství
pošetile odhaleného barokního chrámu Mikulášského zhoustnou temnoty v ohromnou černou
kulissu; soumrak překlene nepravidelná a pittoreskní vústění čtyř starodávných ulic do náměstí.
prudce zvlněné a nepokojné štíty domů splynou pod večerními stíny v souvislé fantastické křivky'
řezající břitce oblohu. Pak v nebezpečně zádumčivé chvílí mezi úplným setměním a mezi mléčn~
rozzářením elektrických lamp připodobni se Staroměstské náměstí jakési chmurné pláni mezi
domy, ohraničené se všech stran a propadlé samotářským dumám, nesrozumitelným pro ostatní
město.

Poutník, zcela titěrný vůči všem rozměrům heroického tohoto koutu, promítnutým přísně do
tvrdého mlčeni noci, choulí se kdesi ve středu oněmlého náměstí do bezmocného mlčení, opřen
o zábradlí Marianského sloupu, a tak se vzdává suggesci chvíle, že očekává od vítězných andělů,
suehoucích s cherubskou křepkostí kamenný sloup, zašumění obrovskými perutmi a švihnutí
svítivými meči. Ale tato hodina, hodina tragická, náleží výlučně oběma gotickým koloSSŮDl, vztý.
čeným nad černým náměstím do mraků: Týnskému chrámu a věži Staroměstské radnice.
Sacerdotálně přísné věže Týnu, sestry stejné a přece odlišné v zkamenělém a hrdém svém hoři, zvedají
se do noci jako dva obrovské stožáry na přídě duchovitého korábu a obepiaty kamenným pásem
gotické gallerie, plují temnotou, jež se třepí na slabších a nižších osmi stěžních, fiálách to
chrámového štítu, houpajícího nádhernou svou ornamentiku mezi oběma věžmi. V hloubkách zhoustltch
stínů tonou pod tímto gigantickým průčelím Týnského chrámu špičaté arkády, křivolaké lomenice,
prohýbané střechy. nesouměrná okna, kamenné výstupky všech domů, nad nimiž obrovitý oltář
této věžaté fasády vznáší se k oblakům. I těžká a tvrdá gotická věž radniční, která se rýsuje nad
černou massou strmé novogotické přístavby, má jakousi občanskou střízlivost proti pathetickému
a bolestnému vzletu chrámových svých partnerek.

Viděly příliš tyto tři kamenné obryně, bdící po věky nad středem města, příliš mnoho dějinných
apotheos a profanací, na jejichž památku dosud vlhnou v jejich zdivu staré kameny. Viděly krvavé
zrození národního náboženství a národního státu uprostřed města, kde dotud se kiižily cesty cizích
kupců a cizkh myšlenek; Týnský chrám sám, výtvor hostů a osadníků, stal se ústředim národní
1íthurgie a národní pýchy. Viděly bouřlivý zápas těchto svobodných ideí, žádajídch nejen právo
kmenového sebeurčení, nýbrž i možnost volnosti víry, s autoritou temnou a násilnou; nad pavlačí
Týnskou tasil pod zlatým kalichem král Jiří meč s výmluvným nápisem •• Ventas vincit" .. Viděly
hrůzné udolání všech těch myšlenek a tradicí katovým mečem a jesuitským dogmatem; s balkonu
pod radniční věží vstoupilo do krvavé lázně, připravené Římem a Vídní, sedmadvacet hrdinských
rebellů, kteří volili raději věrnost náboženskému ideálu svých předků a srdci než poslušnost k ná
.silnickému vladaři. Viděly ukrutnou rekatolisaci země a města, která se právě jim zdála
svato.krádeží; s chrámového štítu Týnského snesen v noci zlatý kalich, a Marianský sloup v~en ~
znamení protireformaČDího vítězství uprostřed náměstí. Viděly vznikat a zanikat generace. kteJ:é
necítily ~ičeho ani z této potupy ani z oné myšlenkové velikosti, generac-e měHáčků a kraaláfú.
řemeslníků a peněžníků, které ani jedenkráte v životě nedaly se zraniti tragikou svého města. __ .1

Jest přílišnou smělostí představovati si, že v této zádumčivé a temné chvili chvěje se ~
náměstím v kvílivém šumění větru zasmušilý rozhovor Týnského chrámu se Staroměstskou radnICi,
tak jako nad hvozdem se vlní dialog "Ysokých stromů, nebo jako hovoří spolu obrovské ledovcové
hory, pnoucí se nad hřbetem Alp 1 Že náboženské ekstasi Týnských sester odpovfdá občaukY
prostá věž radniční moudrou útěchou, splácejíc plamenné výčitky klidným odkazem k plitomnotti.
6