pisným snahám olomouckým, mělo své středisko v Náprstkově
museu a účastnili se ho vedle R. Tyršové Jan Koula, Jan Prousek,
Josef Šíma, Josef Klvaňa, Teréza Nováková; z užšího kroužku
R. Tyršové vyšla pak triumfální Česká chalupa na Zemské
jubilejní výstavě r. 1891, zřízení »selské« síně v Národním museu
na Václavském náměstí, krojové výstavy české v Glasgově, v
Londýně, v Paříži a v Chicagu, a také ve svém školském pi'lsohení
obracela R. Tyršová jako ředitelka i inspektorka bedlivou
pozornost k lidovému vyšivačství a krajkářství. Její nejcennější
práce o českém kroji a vyšívání vycházely v Českém Lidu
Zíbrtově, u jehož kolébky stála; kodifikace našly její rozsáhlé
národopisné i estetické vědomosti v učebnici Nauka o kroji (1913),
v příručce Lidový kroj v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (19] 6)
a v památné propagační předmluvě ke knize Am. Kožmínové
Svéráz (1921), za vývojem vkusu poněkud opožděné, ale správně
postřehující inspirační schopnost lidové ornamentiky, sice také
odvozené, avšak přece hodné dalšího vývoje v uměleckém
přetvoření a účelném využití.

Zdravá konservativnost a sklony tradiční se projevovaly u
Re
náty Tyršové i v jejím dlouholetém dozorčím a poradním
půso
bení na ženských školách zprvu v Praze, pak na školách českých
vůbec. Proti ženskému školství, připravujícímu na činnost
výdělečnou, jež od dob Karoliny Světlé mělo své středisko. v Ženském
výrobním spolku, proti akademickému vzdělání žen, pro které
Eliška Krásnohorská vybudovala gymnasium Minervino, stavěla
patricijka Renáta Tyršová učiliŠtě, kde se dívky připravují pro
rodinu a domácnost, opatřujíce si vedle obecného vzdělání
prak
tické dovednosti hlavně rukodělné; to sledovala jako inspektorka
městské Vyšší dívčí školy, jako dozorkyně, po dvě léta zatímní
ředitelka Městské pokračovací školy v Praze, posléze v letech 1907

až 19] 7 jako státní inspektorka ženských pokračovacích škol
průmyslových českých a dílem i jihoslovanských. Když ve válce po- 209

14