bense a v duchu doby přeceněného Wiertze našemu Jaroslavu
Čermákovi, kterého po stopách svého muže stavěla s Josefem
Mánesem v popředí českého malířství. Zprvu se přirozeně těsně
v názorech, úsudcích i ve výraze přikláněla k svému choti, a
nedůvěřivá veřejnost pokládala stati jejím jménem podepsané za
částečné neb i výhradné práce manželovy. Avšak tyto hlasy brzy
odzbrojila Renáta Tyršová po smrti mužově, když soustavnými
novinářskými posudky i revuálními články v Osvětě, Světozoru,
Národních Listech vyplňovala místo vzniklé odmlčením
Nerudovým, ale s rozsáhlejším rozhledem, bezpečnějším vkusem a
s ráznější odvahou přísnějšího úsudku, nd tomu bylo u
bystrého, ale přece jen přílditostného výtvarného kritika Nerudy.
Sledovala tak pozorně vývoj českého výtvarnictví až do nástupu
generace mánesovské, věrna myšlence umění
národně-organického, orientovaného na velké tradici a úzkostlivě střehouc
domov před vpádem cizích »secesních« mód, aniž kdy utajila
ohdiv skutečně velkému umění modernímu. Tato žeň celého
čtvrtstoletí, v níž jsou i tak závažné a rozsáhlé studie jako Čtvrtý stav
v zobrazení malířském a sochařském (ve Světozoru 1894), čeká
teprve na soubor; znalci, jako Fr. Zákavec, mluví o ní s úctou
a uznáním, i když nezapírají, že Renáta Tyršová často proti
prudkému vývoji současnému zosobňovala prvek brzdícího a
zdrželivého vkusu klasického.

U nadšené vyznavačky Josefa Mánesa nepřekvapuje, že
přilnula ke všem projevům hmotné lidové vzdělanosti a tvořivosti
umělecké, hlavně jak proniká v ornamentice lidového kroje a
vyšívání; těchto odvětví se stala pronikavou znalkyní, historičkou
a konečně i propagátorkou, když ze studia vzniklo hnutí
svérázové, které po silném vzplanutí na poěátku let devadesátých
znovu, ve shodě s všestrannými snahami sebezáchovy, nabylo
dočasné rozhodnosti za války světové. Úsilí to, sourodé
architekto
208 nickýmpokusům o t. zv. českou renesanci a soubHné národo-