dělen jest tekst hvězdičkami na deset kratičkých kapitolek, kdežto v
»Lumíru- a »Laciné knihovně •• nebyl vůbec členěn; pouze dva oddíly poslední
(první počíná se slovy »Samovražedník se nepochovává_, druhý» Viděla jsem
Jáchyma pochovávat«) již v prvotisku v »Lumíru •• odloučeny od celku
vodorovnými čarami. 11 Světlá tu využila životních zkušeností s Janem
Nerudou do té míry, že možno pro tuto kapitolu nalézti v korespondenci jejich
takměř paralely. Upozorňuji především na shodu vyčítavých otázek
Rozíččiných po holkách Jáchymových s jejím listem Nerudovi, který opsala sestře
v dopise ze dne 21. sprna 1862 (na uved. m. str. 43). Ve svém psaní
ironisuje Světlá »lásku. Neruaovu a dotýká se napolo s posměchem, napolo
s výtkou Lidu,šky Schmidtovy, která mu byla lhostejnou hříčkou, Fišerové.
jež ho poutala pouze smyslově, ale najednou s úsečnou rozhodností vyzvídú,
jaký jest jeho vztah k věčné nevěstě Anně Holinové. Tak i Rozička v
povídce: odbývajíc s ledabylostí a opovržením holky Jáchymovy, liší je ne bez
významu (»kde kterou objímáš a kde která se k tobě Hsú.). táže se důrazně
a s obavou »zdali jsi žádné neslíbil, že si ji vezmeš?«. Prúvě tak těsně
souvisí s milostnou zkušeností básnířčinou hrdé gesto Rozíčky, kterým odmítá
políbení a objetí Jáchyma, dokud se neobrodí. (»Políbit tě nemohu, a ty ke
mně dříve nepřijdeš, dokud ti nevzkážu.« »Umřela bych hanbou, kdykoliv
bys mne vzal okolo pasu a vždy bych si na to vzpomenouti musila, žes mne
měl za nehodnou, a to právě, když jsem tak upřímně s tebou smýšlela .• )
Neruda vytýká Světlé v dopise, přiloženém k listu sestře ze dne 28. srpna 1862
(na uved. m. str. 51): »Ale všechny hříchy Ti budou odpuštěny, dovoliš-li
mi jednou Tvou ruku políbiti, totiž výjimečně, nikoliv při odchodu nebo
příchodu .• Rovněž lze pro poslední věty kapitoly páté nalézti analogie v ko_
respondenci. Jako Jáchymovi mravně se zdokonalujícímu při pouhém
spatření Rozíčky z dálky »celý den pak bylo volno a posvátno, jako kdyby byl
u zpovědi býval«, tak přiznává se Neruda (list cit. str. 50): »Co Tebe znám,
ženo, pochopuji katolické náboženství, pochopuji zpověď - mně je nevolno,
dusno, nemohu-li Ti své srdce k nohám položiti, bys je soudila.« 12 Tak
definuje krásně názor B. Nčmcové F. X. Šalda ve knize »Duše a dílo« v Praze

1913, str. 108 (Božena Nčmcová). 13 Pokládám tudíž za zcela nesprávný úsu- 175