žuje odhodlaný pohyb jejích rukou rozhozených kupředu, které
nabízela k společné pouti slunci a zdraví vstříc ... Až bude
vypravováno o mravním vývoji českého ženství na konci
devatenáctého století, nesmí dějepisec zapomenouti tři dívčích postav
v podání Hany Kvapilové. v nichž velká umělkyně ztělesnila
tragicky etické úsilí svých trpících sester: Hely Elisové ze
Šimáčkova » Jiného vzduchu«, která jest jarním výkřikem po obrodě
a očištění; Míny Mařákové z »Viny« Hilbertovy, kde
nejčestnější srdce ženské hyne zrazeno v důvěře, nezadatelném to
statku spanilých duší; Svobodovy Olgy Rubešové, jež si zoufá, když
zabloudila ve zhoustlých mlhách soumračné doby a pozbyla při
tom víry v sebe samu
.-
*

Nejšťastnější výtvory Hany Kvapilové, ať skutečnostní či
báchorkové, nesly se přes jeviště s bezprostředností tak bezpečnou,
jako by se byly zrodily jen z požehnané intuice naivní duše
umělecké, neobtíženy poznáním a věděním. A přece vznikly cestou
právě opačnou. Každému hereckému výkonu předesílala
psychologicky zvídavá Hana Kvapilová pronikavý rozbor tvořené
postavy, kterou pozorovala se všech .stran a s nejrůznějších
perspektivických stanovisek dramatu; rozkládala si v prvky její
citový život a neustala, dokud se nezmocnila jejích mravních
kořenů. Modelujíc ji pak, čerpala ze své složité zkušenosti životní,
ale dovolávala se při tom pomoci příbuzných uměn, jimiž byla
vzněcována k rozkoši a podněcována pro tvoření - kresba jejích
postojů a barvy jejích šatů byly odvozeny z malířských děl,
kdežto hlasový a pohybový její výkon posvěcen byl spolupůsobením
hudby. Tyto složky studia až úzkostlivého zmizely potom
nadobro v svobodné jistotě hotového díla, které bylo sám život, sám
dech, sama skutečnost, avšak tragický proti smysl osudu
hereckého zachova! nám pomůcky a náčrty Hany Kvapilové,
odsou
div výtvory samy k odchodu do Nenávratna. 163