Teréza Nováková zaplatila neštěstím matehkého srdce r. 1901.
Tragika ta je bez sentimentálnosti, provázíť ji stále neohrožený
pohled do vášní a bludů lidských.

To platí ve zvýšené míře též o poslední velké skladbě její,
o »Drašarovi«, který byl celý napsán v dvouletí 1908 a 1909 v Pro~
seči, kam se má matka r. 1908 po otcově skonu trvale
přestěhovala. O Drašarovi psala ja r. 1894 a rekem objemného románu
mínila ho učiniti ještě před »Dčtmi čistého živého«, které si
původně představovala jako kratší povídku. Do »Drašara« dovedla
vměstnati netoliko mnohé studie konané na Poličsku a na
nejrůznějších místech Čech, netoliko odborná přímo badání o řádu
piaristském, ale i širokou, trpkou a přísnou. znalost života, kterou si
osvojila v celé sou~tavě neštěstí od r. 1901 následující. Proti
»Dětem čistého živého« jest v »Drašarovi« rámec komposicní ovšem
opět monograficky zúžen, při čemž spolupůsobila vydatně využitá
autobiografie rekova, ale ve dvou ohledech, kritikou přehlédnu.
tých, značí kniha ta vzestup vývojový: nepodává se tu pouhá
tragika intelektu a citu, jako dosud, nýbrž zároveň tragika smyslů
hrdinových, a pak v žádné románové knize spisovatelčině není
tolik hluboké poesie jako v tomto díle, jemuž autorka vepsala
ve štít odvážná slova: »Lidské, příliš lidské«.

Nebylo Teréze Novákové přáno, aby dozrávši takto lidsky
i básnicky, stvořila daBířadu děl, slučujících hlubokou znalost
lidu s realistickým mistrovstvím románového umění. Odečtou·li
se kratší cesty za hranicemi a delší léčebný pobyt v Praze,
nebydlela v zátiší prosečském souvisle ani tři roky. Pokud
nebránila nemoc, byla to doba úsilné práce, v níž vedle W.agnerovy
hudby hledala narkotikum proti pesimistickému titanismu, který
se osamělé umělkyně zmocňoval a jenž vyvřel knihou lyrických
próz »Výkřiky a vzdechy«. Důvěrný styk s lidem, drobná práce
vzdělávací v Prase či i v městech okolních, rozvětvená
korespon
150 dence a konečně i úzko.stlivě pečlivé vedení domácnosti byly tu