Zde stanulo češství Terézy Novákové již na vrcholu své
moudré a požehnané zralosti. Poznáváme to také, přihlédneme-li s
tohoto hlediska k jejím oběma mistrovským dílům románovým,
k »Dětem čistého živého«a k »Drašarovi«. V zapadlých
pohorských končinách východních Čech prožívají lidoví hrdinové
těchto velikých skladeb tragické osudy, kde se proti nim staví všecky
poměry a celé jejich prostředí společenské: za vnit~ní pravdu
svého neklidného a často bloudícího člověčenství, vzpínajícího
se někdy k náboženským výšinám a klesajícího jindy do
smyslových temnot, vedou krvavý zápas, v němž posléze podléhají. Jsou
přikováni k půdě, krutě omezováni drobnými skutečnostmi
každodenního života, nemohou se vyprostiti z malých a trapných
poměrů domova - přes to však jdou neúchylně a statečně za
božím hlasem, který »děti čistého živého« volá k svobodnému
poznání, Drašara k plnému vyžití země a její smyslné volnosti.
Toť typické, tragické lidství obou knih. Ale v obou románech
zaznívá ještě struna jiná: jak nešťastní blouznivci na Skutečsku,
tak podlomený piarista poličský prožívají stále svou národnost
a její kulturní potřeby, účastní se vzdělanostního ruchu českého
obrození, trpí hořem nesvobodného domova a rostou nadějemi
v lepší zítřky, pro něž pracují ze všech svých sil, uvědomujíce
si stále, že pouze v národnosti jest živá a svobodná plnost života
jednotlivcova. A tak zdůraznila Tereza Nováková ve vrcholných
svých knihách i své hrdé a čestné češství. Tato mravní jistota, že
k dokonalému lidství móžeme dospěti pouze skrze opravdové a
dovršené češství, byla z vůdčích zásad jejích posledních let,
kdy k vyspělosti rozumové přibyla bezpečnost mravní zkušenosti.
Tenkráte v jednom z posledních svých článků feministických
(»Svazy žen a nacionalism«) napsala památná slova, která
dlužno považovati za její důtklivý odkaz:

NStěstÍ, povznesení, kulturní ucelení a mravní prohloubení jed.

noho národa jest společným zájmem všech jeho členů; nechal 189