chu křesťanském; husitství a hlavně bratrství pokládá jižr.1893
Teréza Nováková za vyvrcholení našeho dějinného vývoje -
domněle nahodilou episodou historicky popularisační nove se
obohatilo češství spisovatelky "Slavína«.

A tu ukázán byl správný směr také jejímu studiu
východočeské duše lidové: podrobný a soucitný realismus "Úlomkůžuly«
dělí od hrdinských povahokreseh )' Jana Jílka«, i' Jiřího
Šmatlána« a »Lihrova gruntu« mužné poznání, že životní krása a hož~
ský rys venkovanů východočeských nespočívá V holestném a
trpném napětí sil v boji o chléb, nýhrž v statečném a činném
zápase za poznání pravdy a práva - tím stávají se sedláci,
chalupníci a podruhové z Litomyšlska a Poličska dědici naší
reformace a spolu účastníky národně kulturního úsilí. Tato hluboká
koncepce východočeského lidu nevznikla ovšem rázem a byla by
bývala sotvamožna bez zevrubného studia národopisného a
vlastivědného stejně jako bez neohyčejného rozšíření obzoru, které
přinesl návrat z Litomyšle do Prahy r. 1895. Horlivé čtení
moderních literatur, zvláště anglické, německé a severské, soustavné
zabývání se ženskou otázkou ve všech jejích odvětvích,cesty po
Německu a Švýcařích zcela souměrně poučily mou matku o
soudobé ktJltuře zahraniční a ozřejmily jí vše, co u nás jest
rázovité a původní; nelze bez pohnutí sledovati, jak knížečku
»Kresby a dojmy z cest« neustále prostupuje dvojí vůdčí motiv,
pronikavé pochopení kosmopolitické a věrná láska k českému
domovU. Nejen tuto knížku, ležící poněkud stranou vlastní činnosti
Terézy Novákové: celé jeJí obsáhlé a všestranné působení
feministické, jak zobrazuje je sbírka ),Ze ženského hnutÍ«, založeno
jest na tomto památném dvojzvuku; nikde na světě nemá žena
tak odpovědného a nesnadného postavení jako v malém národě,
jako v Čechách - nestačíť jí rovnati se šíří rozhledu a plností
práce šťastnějším sousedkám, nýbrž musí nad to dbáti úkolů, jd

188 jí ukládá kulturní a národní potřeba jejího domova.