více obrácené ke kultu minula než k přítomné skutečnosti, bylo
velmi sentimentální, ba namnoze přímo ilusionistické: horovalo
se o dávné slávě české, hlavně v době přemyslovské a
lucemburské, přednášely se nadšeně skladby domněle staročeských
Rukopisli, opěvovala se písněmi ze školy Celakovského krása a
velikost vlasti i pohotová odvaha položiti za ni život ~
setrvačností udržovaly Se takto v dívčí mládeži národní ideály
předMeznové, které posilovalo též čtení starší české literatury, Kollára,
Vocela, Jablonského, Klicpery a Chochol ouška. Ale ze
zevnějšího světa doléhaly na vnímavou duši dívčí novější proudy:
někteří mladší učitelé na ústavě, hlavně prostřední básník H. V.
Tlima, hlásali vedle vlastenectví staršího zplisobu též liberální
zásady, jak je činem zastával obrozený konstitucionalism český;
stálé veřejné projevy svobodomyslné mládeže proti vládě a
pražským Němclim odrážely se živě v mysli dívčině; literatura
družiny Májové nabízela matné, ale svůdné typy blouznivého,
trpitelského češství ve Pflegrově OIšovském a v Jarolímu z románu
»Na úsvitě« od Karoliny Světlé, a posléze zazněl i z nejnovější
produkce t6n, jenž úplně hověl představám mladé horující
svobodomyslné Cešky - Svatopluk Čech napsal své »Dmírání«.

Velmi věrným ohlasem mladistvých vlasteneckých a
liberálních tužeb Terézy Lanhausové v letech 1867-1875 jsou tři
dokumentární práce novelistické, dvě povídkové vzpomínky zařa~
zené do knihy »Z měst a ze samot«, »Z dívčí školy« a »Z mého
rodného domu", i rozsáhlá memoirová skladba až románové
rozlohy »Z jarních dob«. Naivní a zádumčivá črta »Z dívčí
školy« ukazuje v postavě Ludmily Horákové, zřejmě s rysy
autobiografickými, v čem spočívala podstata češství podle dívčích
názorů Terézy Lanhausové; láska k národní minulosti, vroucí
poměr k českému jazyku, nadšení pro vlastenecké písně - tof trojí
statek, jejž mladá žena, zcela v duchu básní i listů Boženy
Něm
cové, míní jako matka odevzdati svému dítěti. Ve vzpomínkové 183