níky. Moje babička Arno~tka, krasoduchá paní jemného vtipu a
vzdělanéhp vkusu, musila se vzdáti uměleckých snů vídeňských
a konvenčním sňatkem navždy uvázla v Praze .a ve skromných
poměrech úřednických, ale svou originálnost a neodvislost du·
ševní projevila zcela osobitým vztahem k češství, které ji
obklopovalo. Nenaučila se sice nikdy jen poněkud správně česky,
s manželem a dospělými dětmi mluvila vždy po německu, ale
srdcem přilnula vroucně k politickým i vzdělanostním snahám
českého národa; posílala syny do českých obecných i středních
škol, dcery do ústavů vedených v duchu česky vlasteneckém a
s radostí navštěvovala s nimi společnosti české. Byla to vůbec
nevšední, nešťastná žena, která poněkud svrchu pohIae1a na
praktické potřeby životní a nacházela útěchu v oblastech
kulturních. Není zcela snadné představiti si dvojjazyčný ráz rodiny
Lanhausovy: matka mluvila s dětmi po německu, otec a služky
česky; doma zpívaly se naše písně a při tom kořenila řeč citáty
z výmarských klasikú; včtšina známých náležela německé
společnosti pražské, ale celá rodina horovala pro politické snahy
českých stran - zdá se, že Arnoštka Lanhausová, která byla
v domě osobností vúdčí, cítila, kterak v českém táboře jest
budoucnost kulturní a životní a mčla dosti odvahy pro poznání to
zříci se vztahu a svazku minulostních.

Teréza Lanhausová, narozená dne 31. července 1853 v Praze,
byla do čtvrtého roku vychovávána matkou i chuvou po
německu; teprve pak naučil ji otec češtinč a vzbudil v ní ž.ivou zálibu
pro české národní písně, ale vlastní uvčdomění národní procitlo
v děvčátku teprve na výborném vzdělávacím ústavě manželů
Amerlingových, kde pobylo až do r. 1868; na ústavě vyučovalo
se sice některým předmětum německy, ale celý duch byl tu
vlastenecký ve smyslu staršího historického romantismu: mnoho se
pěstovaly starší dějiny, vlastivěda a česká mluvnice, též hodiny

1S2 zpěvu podporovaly lásku k národnosti. Amerlingovské češství,