bou vnukovou, že se smíří s trpělivou nevěstou .. Svedené děvče
nenajde jen u rodičů laskavého odpuštění, ale vdá se i šťastně
za řádného muže a dpžije se dostiučinění, že jí někdejší milenec
a svudce z.ávidí rodinné štěstí. Starý dobrý dělník pozbude prá~
ce a odnuv se naholičk.ách, kles.á od stupně k stupni, uchytí Se
však znovu a zprostí se za těžké zkoušky i hlavní své chyby dří~
vější, lehkovážného pijáctví. Nikdy nedopustí Františka Str.ánec~
ká, že by ve světě dokonale řízeném vuU božskou byly zjevy
opravňující k názoru, jako by povaha lidská byla v kořenech
porušena neb jako by společenský řád byl v zásadě nespravedlivý a
vadný. Je"li vyštvána Mdná, dělná rodina z rodné vísky do ne"
hostinné cizoty, neodváží se spisovatelka pochybovati o tom, že
jest u stolu Páně dostatečně prostřeno pro všecky. Vrací-li se
chudé děvče z Vícině tělesně i duševně zkaženo, činí Františka
Stránecká spíše výčitky rodičum, že neopatřili dceři dostatečného
dozoru, než velkému městu, dávícímu mladé oběti.

Mírný meliorism mravokárné vypravěčky udílí drobné rady
praktického rázu a skrovného dosahu, a to případ od případu,
ale vyhýbá sena míle opravdové kritice etické a společenské ~
jeví se jí téměř vždycky individuální vinou, zaplete-li se
jednotlivec do rozporů s danými řády mravními a sociálními, které
oddaná milovnice po:kojného středocestí přijímá jakožto posvátné
instituce božské, vyhovující lidským potřebám. V jediné své
povídce s historickým pozadím, »Konše1ovic Terézka«, vyvolávající
tereziánský věk, Františka Stránecká se pokusila o jakousi
filosofii dějin v duchu tohoto prostoduchého optimismu: není dob
zcela šťastných ani nadobro zhoubných; každá doba zahrnuje
tolik zdárného i škodlivého, kolik lidé v ní žijící potřebují, za~
sluhují neb samovolně sobě zjednávají; v každé době jiná
stránka vzdělanosti společenské a povahy lidské dochází vyvrcholení,
ale vždy může býti člověk spokojen, ba blažen, poslouchá-li
zá
124 kona božího a rozvíjí-li kladné schopnosti svého nitra.