2. Fr a nt i.5 k a S I r á II e c k á

KRAJ, jejž Františka Stránecká nejčastěji popisovala se
stříz
livou a jadrnou věcností a občas velebila slunnými
chvalozpě
vy vděčného srdce, byl domovem jejích dětských let. Drobna
knížečka »Z pohoří moravského« předvádí skoro naukově tuto
pahorkatinu, která se od Brna zdvíhá k Jihlavě a tuhne i temní,
stoupajíc do vlastních hor: geologicky poučená a národopisně
zkušená znalkyně koná s čtenářem cestu do údolí Svratčina k
rod
nému Velkému Meziříčí a upozorňuje, jak na polích ubývá prsti

a přibývá kamení, jak šťavnatá zeleň ovocných sadů ustupuje
tmavé modři zamlklých smrčin, jak stavení chudnou a
zasmu
šují se v zápase se živly a jak lid, stižený těžkou prací, tuhne a
hranatí. Jako u Václava Kosmáka, jenž o něco dříve se stal
epi
kem končiny bezprostředně sousední, ocítá se čtenář též v
pra
cích Františky Stránecké na rozhraní roviny a pohoří, a stejně

jako naivní naturalista brněnský uvádí i sentimentální realistka

z olomoucké školy ráda na pomezí dvou vývojových období
své
ho domova; jsou to padesátá léta, kam spadá je jí dětství. S
patrimoniálním zřízením a panskými řády hyne na prahu
konsti
tuce i za zpátečnické episody následující starý dědovský svět
poctivého mravu a životních jistot; složitější civilisace městská a
neklidná výroba tovární útočí na zachovalý a nehybný venkov; 121