řily se postavy mužské; jaký div, že neuměla jich individuálně
nakresliti česká blouznilka, která skládala své figury z knižních
vzpomínek a z mlhavé touhy. Ulpívala proto zpravidla na
běžných schematech: buď to jsou přísloveční mladí rytíři s bujarou
kšticí, houpající se na ořích nadšení, milostní a mávající
praporcem vlasteneckým, nebo bezkaraktemí světáci a hýřilové,
šlapající zcela úmyslně a dlouho beztrestně po ženské cti, posléze
vážní, uzrálí mužové, spolehliví to sloupové společnosti a
národa. Není tu individuí ani společenským stavem podmíněných
typf1; jsou tu jen obrysy nejmatnější neživotných postav, jichž
nekarakterisuje spisovatelka nikde osobitou řečí neb
myšlenkovým zájmem.

Jednoduché, nelomené hrdinky její bez záhad a bez otazníků
uznávají pouze dvě hybné síly v životě i v touze, jež se často
stává náhradou za život: milostné prahnutí a vlastenecké nadšení
- Vlasti a Tobě! Není u ní dívčí bytosti, která by v náručí
milovaného muže nechtěla usnouti sladkým spánkem rozkošného
bezvědomí, která by nesnila o závoji a oltáři. Jest tu spíše
erotické toužení v počátečních svých fázích než vlastní psychologie
lásky - to, co Miihlsteinová rozumí láskou, jest bud' citové
opojení, zřídka provázené smyslovými akordy, neb bezděčná
milostná tyranie mužovy vůle nad pasivní bytostí. Žena tu otročí
s uspokojením, ba s nadšením a neuvědomuje si, že by mohlo
býti jinak - jeť jistě z rodu Katynek Heilbronských, jejichž věk
Berta Miihlsteinová se zálibou líčila v několika povídkách. V celé
této prostoduché a blouznivé erotice opozdila se romantická
epigonka za svou dobou: dávno před ní pojímala Karolina Světlá
ženinu lásku jako tragický problém mravního rostu, a básnická
její současnice Eliška Krásnohorská zanotovala na rozhraní
sedmdesátých a osmdesátých let svou statečnou píseň milostnou, která
jaře velebí právo ženino spolupracovati radostně s milovaným

mužem o zvládnutí osudu. 117