chvátající ke kde které produkci vyniknout svým půvabem,
důvěřivé Edity, které spoléhají na věrnou lásku všedního učitele
hudby a po mnohém zklamání a mnohé únavě nenalézají nd
opuštěný hrob. Kreslí-li postavy poněkud aktivnější, jsou to ne~
zku~ené Jelenky, nadšené četbou G. Sandové pro studium
ženské otázky, jich~ honorářem stává se snubní prsten šlechetného
nakladatele: svérázné herečkyPerdity, nepachtící se po marném
uznání všední společnosti, nýbrž jdoucí mlčky a hrdě trním
života; sličné Evy, které pro hlas křesťanského slitování neslyší
vřelých výzev lásky a oddanosti, ale konečně přece najdou v sobě
ženu a manželku; šlechetné RfJženy, které neklesnou
nikdykhrubému sobectví, ať sebe hruběji jim rvána čest a štěstí. Kde Berta
Miihlsteinová pHu1.O nezpodobovala dívky podle svých vnitřních
zkUšeností, tam promítala do postav toužebné své dívčí
představy o ideálech ženství - tak v obou ústředních zjevech románku
»Na březích Nežárky«, nejrozvitější to skladbě své, v Emmě
Květovské, jež pro nicotného, sobeckého, bídného chotě nemá
než slova lásky, povzbuzení, odpuštění, a v Leně Horecké, která
promíjí té, jež jí vzala všecky naděje dívČ.ích let, a zároveň sama
zříká se poháru lásky.

Jsou to v celku běžné typy konvenčního I"ománu ženského,
který, zrodiv se z romantického kultu všemocného cit~ a z
lndividualistického sebevědomí ženiny tvůrčí vůle, zhrubnul a zplaněl
v řemeslných rukách bezstarostných epigonek: rozčarovaná žena,
kterou vytrestal osud za mystickou víťu v čaromot lásky, z exal~
tovaných románů hraběnky Idy Hahnové., t hrdinka sebezapíravé
oběti, jak jimvnumentalisovala Karolina Světlá, pokorná a
věrná služebnice povinnosti v domácnosti.i v manželství podle vzor\)
Emilie Flygaré Car1énové, i láskou zkrocená amazonka
vzdorovité mysli a v světlém úboru s kraječkami z dívčího pensionátu
Mar11ttčina - u Berty Miihlsteinové vše odmocněno, ztlumeno,

116 zesentimentalisováno. Ani nejlepším z těchto spisovatelek neda~