DVĚ EPIGONKY

BledllOllcí tlagul'rrotypy

l. Berta Miihlsteinová

V DROBNÉ knížce veršů "Pohrobky«, jimiž Berta
Miihlsteinová r. 1872 debutovala, p"imykajíc se k elegické lyrice Gustava
Pflegra Moravského a Rudolf a Meyera, uprostřed šumění
hřbitovních cypřišů, vzdechů tmavých jezer a mdlé vuně uvadlých
věnců, které tak přilehavě karakterisujínálady jednatřicetileté
básnířky, na jednom místě propuká bolest trýzněného srdce, aby
žhavým proudem prorazila všední kůru společenské konvence:
»0 jen jednu, jednu upomínku - jako záblesk minulého štěstí,
- kdybych měla na života scestí! - O jen jednu, jednu
upomínku!« Zde skryt jest, tuším, klíč k pochopení její tvorby,
soustředěné do šesti nepatrných svazečků, z nichž právě
»Pohrobky« jsou psány veršem,

Sumí tu dech osamělosti, stesk duševního strádání, smutek ze
zklamaných snů, zborcených oblačných hradů, šeří se tu
bezna
dějné večery, pohřbívající den, do kterého marně skládáno
mno
ho nadějí. Všecka melancholie Berty Miihlsteinové má zvláštní,
snadno rozeznatelnÝ odstín: jest to zádumčivost roztouženého
dívčího srdce, vyhoštěného ze života. Hrdinkami jejími jsou
Včt
šinou dívky: naivně dobré Toničky, jež sotva odloží dětské
sukénky, již nemají na srdci než lásku a vlast, snivé Ludmily,
oslavující v tajnosti máj srdce vroucími verši, koketní Rózy, 115