prostředí a své společnosti, nýbrž prostě lidé, tváří V tvář zmaru
a věčnosti, a proto všecko kmenově nebo národopisně příznačné
tu naprosto mizí.14

Kdyby bylo bývalo uměleckým záměrem Karoliny Světlé, dáti
,práci ráz lyricky dramatický, byla by přestala touto scénou, avšak
epický karakter novely přímo žádal výpravného zaokrouhlení.
A tu se přímo nabízel onen výjev, úchvatný ve své lidské
tragice, v jehož zhlédnutí spočívaly prakoncepční kořeny práce:
pohřeb samovrahův za zdí hřbitovní. Básnířka zobrazila
rozryvnou tu scénu stručnými a hutnými větami dvou kratičkých
odstavců, kde nalezla i příležitost po třetí vyvolat scenerii
Roziččiny a Jáchymovy lásky, onen hájek drahý dvěma příběhy
svatodušními. Lineární názornost, s kterou zhrdinšfujicí tužka
Karoliny Světlé kreslí Rozičku nad čerstvě nasypaným rovem
Jáchymovým, dokazuje, jak intensivní byl vjem básnířčin ... a přece
novela nekončí gestem, obrazem, výtvarnou koncepcí, nýbrž
výkřikem nitra, pravdou citu, dramaticko-Iyrickou synthesí: »a
s pláčem klesla Rozička na čerstvě nasypanou zem, políbila ji
a zaplakala: ,Teď je to na jevu, jaké měl dobré srdce'«

Čistě osobní několikařádkový závěr, jejž Karolina Světlá
připojila, ru~í poněkud grandiosní účin této scény a snad i celého

díla, s jehož koncepce snímá závoj dotud pečlivě stažený. V celé

práci byla důsledně a přísně provedena integrace osudu básníř~

čina a Roziččina, avšak zde se dvojí ta složka rozlučuje, a
bás
nířka mluví náhle z plnosti srdce, stavíc v nesmiřitelné ironii do
protikladu mravní hrdinství obětavého ženství a pohodlnou
konvenčnost životních lží a »ušlechtilých dam s těmi hrdými čely a
skromně sklopenými zraky«. Rozhodný protest, jenž se tu neod"
vratně tlačí na rty, smí nabýti však pouze podoby vášnivého
vý
křiku, aniž se přece mění v tendenční, určitě formulovaný
pro
jev: náhlou aposiopesí přerývá Karolina Světlá vlastní větu a
zůstává v této práci jen a jen básnířkou.t5 Čistě subjektivní 118

8