a o~ebračenou bídnou »nevěstu mordýřovu«; Rozička mlčí, a Já~
chym se posmívá. Kdy~ však divoký poškleb Jáchymův
dostupuje vrcholu a když vtěluje se ve výzvu, aby litovala přece
konečně všeho, co byla pro milence marně nasadila, tu »její oko
zazářilo naň v plném blesku nekonečné lásky a útrpnosti«. V
odhodlaných slovech, jimiž Rozička odpovídá hrozebnému
posměchu Jáchymovu, tvrdíc, že kdyby byla předem vše věděla,
nebyla by jinak jednala a že Jáchym »stál za to, aby člověk zaň
všecko nasadil«, v slovech těch chvěje se opravdová víra v
kladné hodnoty života, víra, s níž hrdinský idealism poetčin nemíní
sleviti ani tehdy, když si uvědomuje všecku hloubku lidského
utrpení: pesimism jest tuto překonán.13 Po takovém vyznání cítí
i drsný Skalák očistu, cítí omlazení, jest to jakási mravní koupel
před smrtí, na niž práva dobylo si jeho již vykoupené srdce
obětí: má jen tu svou sluj, a tu postupuje Rozičce, odhodlávaje se
k sebevraždě. Touží jen po jediném: aby mu nevěsta zazpívala
ještě na cestu tak, jako zpívávala v dětství, mírným a jemným
hlasem. Dětské písně a slzy omývají celou duši, a jako pfed
chvílí vyznala se Rozička z víry v cenu života, právě tak
posledním slovem ve svém životě vyznává se Skalák:,) Věru, zkusil jsem
dost na tomto světě vlastní i cizí vinou; ale ... přec mne život
nemrzí. Víš-li pak, proč mne nemrzí? Nemrzí mne proto, že jsem
v něm poznal tebe, a že jsi ... mne chtěla.« Rozička neustává
v zpěvu, ale po chvíli, vidouc Skaláka oběšena, pochopí, že
zpívala mu píseň pohřební. V této druhé části osmé kapitoly vše
má mocný dramatický spád; dialog jest v tak převážné většině,
že výpravné odstavce mají ráz pouhých scénických poznámek,
ač i v nich užila básnířka mluvy vysoce výrazné, naléhavě
lyrické, působivé a plnozvuké ve své čisté prostotě. V osudném
rozhovoru milenců na samém pomezí života a smrti vracejí se
všecky vůdčí motivy práce, tu jen lehce nadhozeny, jinde
zhuš
112 těně vyjádl-eny: nemluví to ještědští horalé v determinaci svého