blahotvornou,<, a málokdy u Karoliny Světlé »milenci dovedou
naslouchat hlasu přírodního, tak že se druží u ní rovné s rovným
ne ovšem ve smyslu společenského zřízení, nýbrž ve smyslu
spříznění tělesného i duševního«12; zde však plně provedena tato
harmonická integrace. Těchto několik úvodních odstavcu šesté
hlavy »Skaláka« jest po nejedné stránce výjimkou v dotavadním
díle básnířčině: na větách leží lehounký a čistý humor lyrický
jako rosa na květech zrána; zduvěrňujícíanthropomorfisace
užito velmi vydatně; krajinné líčení dosahuje mocné pusobivosti
užitím prostých, ale sytých epitet barevných.

Jako obdobně byly provedeny hlava čtvrtá a šestá, tak k sobě
patří kapitoly pátá a sedmá: opět oddech dějový, převaha živlu
výpravného nad prvky dramatickými, značné obmezení
dialogických částI. S krutou názorností dolíčen úpadek obou hrdinů,
Jáchym nejen pyká v ž·aláři za krvavý zločin, ale i zároveil
mravně pus tne, Rozička stárnouc a chudnouc, upadá v nečinnou
lhostejnost ... toliko víra v dobré srdce milencovo jí zustává,
povržené nevěstě společenského vyvržence. Ani zde nepominula
spisovatelka motivu, jež by mohly vzpružiti děj; najdou se
jmenovitě tam, kde Skalák Roličku při návštěvách v žaláři zahrnuje
prudkými výčitkami.

V kapitole osmé vlastní děj novely se končí, a to způsobem
velkolepým a tragickým. První část rozčleněna na několik
menších, stručně vypravovaných výjevů: návrat zestárlého a sešlého
Skaláka domu a jeho vyvedení ze statku Kučerova četníkem;
pohled Rozičky, která se octla nejen bezprostř.edku, ale i bez
přístřeší, na skálu Jáchymovu; přlchod zchromlého žebráka do
sluje a pozvání Rozičky do vnitřku, kde teď ji dojista lídé a úřady
nechají, ~ toto vše jest jakýmsi úvodem k velkému,
nezapomenutelnému výjevu mezi Roúčkou a Jáchymem, kterým klasicky
vyvrcholuje celá novela. Kmitavá louč ozařuje ve velkém a
tem
ném doupěti dva ztracence, zestárlého a neduživého trestancc 111