atmosféry, květeny, fauny s mírným a něžným naladěním
citovým, obzírá celý svět s tohoto romantického hlediska. Mravní čin
Roziččin podobá se velkým skutkům hrdinek Sandové, které,
nedbajíce zákonné sankce a veřejného souhlasu pokrytecké
společnosti, jdou za hlasem vášně, avšak nesen jest i etickým
optimismem Schillerovým. Neváhám říci, že Roziččin apoštolát
obrodné lásky jest ryzí koncepci rousseauovskou (nehledám tu
naprosto závislosti slovesné, nýbrž pokouším se toliko o určení
kulturně-psychologického typu). Jáchym v zracích básnířky i její
hrdinky jest od přírody dobrý člověk, kterého lživou morálkou a
nesprávným zákonodárstvím porušila společnost. Ale jako
každý jednotlivec, může býti i Jáchym obnoven, a tuto obnovu
podniká Rozička: také Rousseau volí za nástroj obrody hned lásku,
hned výchovu. Rozička slučuje obě a čistě rousseauovsky
odpoutává milence od vlivu společnosti, uvolňuje v jeho nitru t.o, co
znamená jeho přírodu - Jáchymovo dobré srdce; její poslední
cíl jest týž jako konečný záměr filosofa ženevského: vniterné
zdokonalení člověka.

Mistrovským kusem psychologické proni.kavosti a zároveň
úchvatné dialektiky lásky jest dialog mezi Rozičkou a. Jáchymem,
v němž tón citový i výrazový jest mnohokráte změněn, od
Roziččina zoufalství až po její důvěryplné vyznání lásky, od
Jáchymova cynismu až po jeho hluboké dojetí - čím více vyniká
mravní převaha dívčina, tím důsledněji mění se rozhovor v
monolog hrdinčin. To, co v korespondenci Karoliny Světlé s Janem
Nerudou burácí v prudkých improvisacÍch, dostalo tu formu
dramatického stupňování:1l zcela promyšleně a zároveň vysoce
účinně vede básnířka svého reka od víry v člověka k víře v Boha,
odtud pak k víře v sebe sama a konečně k důvěře ve vlastní
obrození. Jemu zasvěcena jest kratičká, klidně výpravná, skoro
pedagogicky vyznívající hlava pátá, jež po svrchovaném napětí

scény předchozí přináší oddech dějový i náladový. Velmi přesně 109