vzetí, že se za cenu její lásky polepší; po druhé (kapit. VI)
shledává se s ním po roce, změněným, obrozeným, vykoupeným a
dává mu v milostném opojení celou svou lásku. Ještě dva výjevy
v povídce stojí na tak vysokém stupni lyrické krásy, jeden z nich,
když Rozička s Jáchymem ve sluji hovoří na rozloučenou a
otvírají tváří v tvář smrti pečeti s nejhlubších svých tajemství, a
když konečně zestárlá, opovržená a ožebračená Rozička zpívá
v slzách písně dětství, jest invencí poetčinou; druhý - pohřeb
sebevrahův však zakládá se na autopsii a náleží k prakoncepci
díla. Těmto čtyřem scénám, z nichž pouze jediná patřila pHmo
k námětu, nemůže se nic z povídky rovnati, ač spisovatelka
nespořila vynalézavostí jiných jímavých obrazů, z kterých
rozkošná idylka dětského setkání Roziččina s Jáchymem na pastvě neb
temná freska návštěvy Roziččiny v žaláři neb příchod Jáchyma
žebráka do »zlatého paláce«, kde na něho čeká nevěsta, svědčí
o široké schopnosti náladově fabulační své tvůrkyně. Avšak
komposiční a psychologické místo těchto výjevů vysvitne teprve z
podrobnější analysy povídky, nikoliv již po stránce genetické, nýbrž
soustavným rozložením jednotlivých kapitolek na prvky.to

Z deseti krátkých kapitolek vyplněno jest novelistickým
dějem pouze pět; vlastní příběh počíná se hlavou čtvrtou. V
nejvolnější souvislosti s fabulí jest kapitola první, obsahující
jakousi prehistorii rodovou: široce se tu rozpřádají osudy rodiny
»Skalákovy«, postavené do kontrastu k rodu Kučerovu; básnířka
přidržuje se vesnické tradice v povídavé šíři podání, ale i v
hromadění názvů a obratů národopisně příznačných, aby tuto
metodu, převládající jak v »Sefce«, tak v »Krejčíkově Anežce«,
hned v hlavách následujících opustila. Kapitola druhá a třetí
kreslí povahu obou hrdinů, Jáchyma i Rozičky, v dětství:
půvabným dětským výjevem s raněnou koroptvičkou uvádí
spisovatelka šťastné sblížení se Jáchymovo s Rozičkou, a již tu
nad
hozen jest základní motiv novely, »on má přec jen to nejlepší 107