Nerudovi hrozné následky »styku s nesvědomitými lidmi, se šejdiři
a podvodniky« v onom vězeni a v mysli si rozváděla tento motiv
i v rámci ještědského přiběhu, z čehož pak vznikl v VII. oddílu
povídky názorný odstavec o návštěvách kárancu u Rozičky.

Avšak hlavním motivem ztotožnění obou mužských postav,
drahého básnika s opovrženým samobijcem, jest něco jiného: jest
to obsaženo v poslednich slovech Roziččiných, která šeptá v slzách
nevěsta samovrahova, líbajic jeho čerstvě zasypaný hrob: »Teď
je to na jevu, jaké měl dobré srdce!« Jak Roziččina neproměn.
ná láska a věrnost k Jáchymovi, tak básnířčin hluboce mravni
vztah k Janu Nerudovi vyvěral z neochvějné viry ve vzácné
srdce, v šlechetnou povahu milostného přítele. Že z toholo
motivu prýští vlastni pathos povidky, dosvědčuje obrana novely a
postupu hrdinčina v uvedené kapitole »Literárního soukromi«,
kde spisovatelka tak názorně přirovnává »bohaté, zlaté srdce
v člověku poskvrněném zlými vášněmi" k »peněžence v prachu
zašlápnuté, z niž však se na vás zaleskne obsah zlatý«. A stejně
prukazně dokládá úryvek dopisu Nerudova Karolině Světlé, že
jejich eroticko mravní poměr vybudován byl právě na této víře
Světlé v drahocennost srdce Nerudova a na vděčnosti básníkově
za toto poznáni, s jakým se dotud nepotkal. Liče Karolině Světlé,
proč a odkdy náleží ji cele a bez výhrady (nedatovaný list, jejž
opsala K. Světlá v psani sestře dne 21. srpna 1862, str. 36),
praví, mluvě o přitelkyni své v třeti osobě: »Tu jsem jí stál
najednou nablízku. Byla středem kruhu skvělého, muži se hádali

o jeji slova, a žen~tiny mřely nenávistí. ,On je mizera,' říkali jí

o mně v žertu, ale opravdu to myslili, ,on nemá srdce.' Tu se
ohlédla, a její pohled, tento zamyšlený, vždy zkoumajicí pohled
utkvěl bádavě na mně. Netušila, že rozhoduje odpovědí svou

osud muj. ,Jak řekneš, tak bude,' ustanovil jsem sám u sebe,

třesa se nikdy nepocítěným napnutím. ,Že nemá srdce? Ne, tomu
nevěřím. Spíše bych řekla, že ho má někdy příliš mnoho!' tak lOS