k soudruhu mládí svého, v němž poznávala přese všechnu zhý~
ralost vzácné vlastnosti«, s vlastním poměrem k Janu Nerudovi:
y obou případech šlo o dvě různé manifestace téhož mravního
úsilí. Ale že Jan Neruda v koncepci básnířčině zvolna
nastupoval místo vesnického vyvrhele, rváče, pijáka, násilníka? Tento
paradox zasluhuje výkladu podrobnějšího. Čím do vyšších oblastí
mravní vznešenosti a odvahy se povznášelo výchovně obrodné
poslání Karoliny Světlé, tím hloub klesal ve vinách a vadách
ten, kdo měl býti vykoupen a očištěn; již na místech právě
citovaných vracejí se výrazy jako »bláto«, ),bahno chtíčů,<. Karolina
Světlá soudila o erotickém dobrodruhu, mravním nihilistovi,
divokém bohémovi, jakým byl Jan Neruda r. 1862, velmi přísně,
ba nelze jí zprostiti výtky, že příliš ochotně přijímala názory
maloměstské společnosti pražské o mussetovské rozháranosti básníka
proletáře. Vytýkala mu jeho pochybné styky milostné,
pohoršovala se nad jeho hýřením, hrozila se jeho prodluženosti, takže
Neruda v dopise, který opsala Karolina Světlá pro sestru
přílohou k listu ze dne 28. srpna 1862, praví s ironickou výčitkou:
» Já bych nemohl nikoho tak trápit, jako Ty mě trápívalas, a
kdyby to byl vrah, zloděj, loupežník. Snad Ti křivdím, ale
někdy se mně zdálo, jako bys mne měla ještě za něco horšího,
nebudu Ti to vyčítat, německé přísloví praví: ,Fiir was du dich
gelten liisst, das giltst du', a já jsem si hrál s passí na padoucha,<
(str. 51). Toto místo jest velmi významné, ukazujeť nám onen
motivický souhlas, na němž založeno ztotožnění Nerudy s oním
vesnickým rváčem, pijákem, násilníkem v koncepci »Skaláka<,.
Řada podružných motivů zesilovala toto spětí: Světlá s hrůzou
představovala si Nerudu, jak utápí své svědomí a lepší já, hýře
s ženami pochybné pověsti, právě jako hrdina nového námětu;
děsila se myšlenky, že Neruda bude odveden do vězení pro
dlužníky a kreslila si vězení to nejinak než žalář, v němž "Skalák«

102 odpykává svůj zločin; s fantastickou výmluvností dokazovala