Avšak v novém náinětu a v akci jeho hrdinky byl obsažen ještě
prvek nový. Nevěsta pověstného rváče a pijáka neměla pro
milovaného muže podstoupiti náhlou oběť okamžitého vzplanutí,
neměla ve velikém výjevu závěrečném nasaditi pro něho ~ivot,
neměla mu zasvětiti jen jediný nejplodnější moment svého bytí;
tuto formu hrdinské oběti vyčerpala Světlá způsobem
konvenčním figurou Aniččinou v »Společnici« a způsobem tragickým
postavou Krejčíkovy Anežky. Tentokráte šlo o cosi mnohem
vyššího: oběť hrdinky nového námětu rýsovala se již v původním,
holém podání jakožto postupné dílo mravního vývoje, jako
promyšleně osnovaný proces etického růstu, jako m{)tiv
dramatického vzestupu. Již jednou, o dvě leta dříve, v »Líbánkách
koketiných«, v díle to ven a ven začátečnickém a psychologicky
nevyspělém, dotkla se básnÍř'ka tohoto motivu, aniž ho dovedla
náležitě využíti. Folie titulní hrdinky, Marie Zásmucká, koná na
svém ženichovi Otakaru Kosteleckém, jenž prošel mravním
nihilismem i frivolním požitkářstvím, podobné dílo obrody a očisty
tím, že v něj věří a že jej miluje. »Ukolíbala démony v ňadrech
jeho slovy svaté lásky, a opět vracela se víra v lidské srdce a
v úkol života jeho do jeho duše jako stříbrný svit měsíce do
krajiny krutou bouří zmítané«. - »Obyčejný, opovržlivý úsměv
neobletoval více ústa jeho, a výraz divoké ironie, který jindy
srdce matčino jako rukou ledovou stahoval, vytratil se úplně
z jeho mužné tváře.«5 Ale motiv, jenž položen jest do
předhistorie vlastního povídkového příběhu mezi Emilií Manetínskou a
Otakarem Kosteleckým, musí ustoupiti v druhé polovici
»Líbánek koketiných« motivu pohodlnějšímu a méně novému: Otakar
nebyl touto občerstvující mocí etické lásky dostatečně vyhojen,
aby nepodlehl svodům kokety Emilie; spasen mohl býti teprve,
když Marie Zásmucká obětovala lásce pro něho vedle všeho
jmění i život. Roku 1860, když Karolina Světlá psala »Líbánky

98 koketiny«, nebyla ještě dostatečně mravně uzrálá, aby dovedla