ské, a dí: »Inu, zrovna ta:k na puntík, jak to paní tetička píše,
se to nestalo. To víš, to ona ani nesměla tak napsat, aby se v tom
lidé nepoznali. Musila si to uzpůsobit. Já jsem jí mnoho látek
sama dala. Vypravovala jsem o Antošoj, o Frantině, o
Kantůrčici, o Skalákoj atd.«

Rozpor mezi oběma zprávami jest vša!k pouze zdánlivý.
Karolina Světlá zdůrazňuje, že prakořenem novely byl zrakový do~
jem: vidí sama, jak věrná nevěsta pochovává zavrženého a
zneuctěného sebevraha ... to, co v povídce stojí na samém závěru,
tvořilo praprvek koncepční, čímž též si vysvětlujeme názornou
a mohutnou intensitu výjevu pohřebního v novele. Mocně
vzrušena tragickou scénou, vyptává se básnířka v nejbližším okolí po
výkladě, a dostává se jí ho opětně, ja'ko tolikráte, od tchyně,
výmluvné a spolehlivé vypravovatelky o lidových osudech na Světlé
a v okolí. Tu dozvídá se celého příběhu, jak jest zaznamenán ve
zprávě »2 literárního soukromí«, a dojista ihned v něm
odhaluje nejen vzácnou látku povídkovou, nýbrž i námět, zcela
vyhovující vlastním jejím sklonům, názorům a citům. Analysa
povídkové fabule, kterou Světlá narýsovala v memoirovém svém
díle, ukáže, že jest to látka pro výběr básnířčin přímo typická.

Nositelem děje jest hrdinská postava mladé ženy, statečné
dívky, jež čelíc předsudkům svého prostředí, jde za hlasem srdce
a svědomí, který jest jí jediným zákonem. Bytosti takové,
ztělesňující mravní ideál básnířčin, vracejí se ve většině časných
jejích povídek, předcházejících »Skaláka«, jsou to Leonora v
»Sestrách,<, Aninka v »Společnici«, Marie v »Líbánkách koketiných«,
Isabella v »Lásce k básníkovi«, především však Krejčíkova
Anežka vnovele stejnojmenné. Jako všecky tyto dívky podstupuje i
zámožná milenka opovrženého pijáka a rváče oběť, aby zachránila
milovaného muže; »Krejčíkově Anežce« podobá se tím, že
přihlašuje se k ženichu ve chvíli, kdy je zákonem, společností, všemi

96 bližními proklet a odsouzen: Florik je pašíř, pronásledovaný úřa-