lečenskými úvahami, rozepisuje se o pracích uveřejněných v
literárních podnicích Hálkových, a tím od románů »Na úsvitě« a
»První Čp.ška« způsobem nikoliv chronologickým, nýbrž volně
causeristickým přechází ke »Skalákovi« a praví: »Hálek uvázal
se buď ihned nebo brzo nato v redakci »Lumíra«,2 kamž jsem
napsala roku 1863 ,Skalák', kterýž mi zcela neočekávaně,
hlouběji než kterákoliv z prací mých předešlých, dal nahlédnuuti
v mysl lidskou, objeviv mi způsobem nikoliv utěšeným, kterak
právě ti, kdož s největší okázalustí k pravdám křesťanství se
hlásí, pravdy ty pojímají. Zvolila jsem pro unu novelu kus děje
skutečného, v němž jsem z ohledu šetrnosti změnila jen jména a
některé poměry, a jenž na venkově téměř mně na očích se
odehrál. Zámožná osiřelá dívka umínila si, že zpustlého soudruha
z mládí svého, v němž poznávala přese všechnu zhýralost vzácné
vlastnosti, na pravou cestu přivede, a byť se to mělo státi i
sňatkem s ním. Stane se skutečně nevěstou jeho, a pověstný rváč a
piják se dá půvabem vznešené její myslí tak obměkčiti, že se
k nepoznání změní a se vší opravdivostí jiného se chápe života.
Avšak jízlivou urážkou o minulosti jeho, kteráž se mu vyčítá
jako skvrna nesmazatelná, navždy čelo jeho hyzdící, nechť teď
koná co koná, zavíří v něm stará divokost, a on se dopouští na
hanci skutku násilného, krvavého. Vraceje se po přestálém trestu
z vězení opět do rodné ubce, kdež milenka s neproměněnou
láskou a věrností jej očekává, novou je stižen kletbou. Odepře se mu
jako trestanci úředně dovolení za choť ji pojmouti, což ho
dožene k samovraždě. Když každý se štítí a zdráhá prokázati mu
službu poslední, jest to ona, kteráž jej pochová, v kterémžto
okamžiku jsem ji seznala.«3 Druhá zpráva o vzniku »Skaláka« jest
mnohem stručnější a nekryje se úplně s tímto autentickým
vylíčením. V belletristicky zaokrouhlené črtě »Po tmě«, psané roku
1900, vypravuje tchyně Karoliny Světlé, rychtářka Mužáková,

své vnučce, jak hojnou látku podala snaše pro její práce ještěd- 95